Arthur Schopenhauer

Menu

O spisovatelství a stylu

§ 272

Především existují dva druhy spisovatelů: jedni píší kvůli věci, druzí kvůli psaní.
Ti první přišli na myšlenky nebo prošli zkušenostmi, o nichž se domnívají, že by stály za sdělení; ti druzí potřebují peníze, a proto píší, pro peníze. Myslí za účelem psaní.

Poznáme je podle toho, že své myšlenky rozpřádají co možná do šíře a rozvádějí i polopravdivé, křivé, křečovité a vratké myšlenky; milují též většinou šero, aby se zdáli, čím nejsou: proto jejich psaní postrádá určitost a plnou zřetelnost.

Záhy si tudíž všimneme, že píší, aby zaplnili papír. A jakmile si toho všimneme, měli bychom knihu odhodit, neboť čas je drahocenný.

Jestliže však autor píše, aby zaplnil papír, pak vlastně klame čtenáře; neboť předstírá, že píše, aby něco sdělil. – Honorář a zákaz dotisku jsou v podstatě zkázou literatury.

Věc hodnou napsání napíše jedině ten, kdo píše pro věc samu. Jak nedocenitelným ziskem by bylo, kdyby ve všech oblastech literatury existovalo jen několik, zato však skvělých knih. Leč k tomu nelze nikdy dospět, dokud lze vydělat honorář.

Jako by na penězích lpěla kletba: každý spisovatel se zkazí, jakmile začne psát pro zisk.
Nejskvělejší díla velkých mužů pocházejí všechna z doby, kdy ještě museli psát zadarmo nebo za nepatrný honorář. Takže i tady se osvědčuje španělské přísloví:
Honra y provecho no caben en un saco. (Čest a peníze se nevejdou do téhož pytle).

Veškerá ubohost dnešní literatury v Německu i mimo ně pramení z toho, že se psaním knih vydělávají peníze. Každý, kdo potřebuje peníze, sedne a napíše knihu a veřejnost je tak hloupá, že ji koupí.

Druhotným důsledkem je zkáza jazyka. Velké množství špatných spisovatelů žije jedině z pošetilosti publika, které nechce číst nic jiného, než co se tiskne dnes – tedy žurnalisty. Věru případné pojmenování! V překladu by znamenalo „nádeníci“.

§ 273

A opět lze rozlišit trojí druh autorů: za prvé ty, kteří píší, aniž by mysleli. Píší z paměti, ze vzpomínek nebo dokonce rovnou z cizích knih. Tato skupina je nejpočetnější.

Za druhé autory, kteří při psaní myslí. Myslí, aby psali.
Je jich hodně.

A za třetí ty, kteří mysleli, než se pustili do psaní.
Ti jsou vzácní.

Spisovatelé druhého typu, který myšlení odkládá až na okamžik psaní, můžeme přirovnat k lovci, jenž vychází lovit nazdařbůh: stěží se vrátí s velkou kořistí.

Naproti tomu psaní třetího, vzácného druhu spisovatele se bude podobat štvanici, pro niž byla divoká předem pochytána a uzavřena do ohrady, aby z ní posléze v houfech proudila do jiného, rovněž oploceného prostoru, odkud nemůže lovci uniknout; takže ten je teď zaměstnán už jen mířením a střelbou (vylíčením).
Teprve takový lov něco přinese.

Avšak dokonce i mezi těmi nepočetnými spisovateli, kteří vskutku vážně a předem přemýšlejí, jsou navýsost vzácní ti kteří přemýšlejí o věcech samých: ostatní přemýšlejí jen o knihách, o tom, co řekli druzí.

Aby mohli myslet, potřebují totiž bližší a silnější povzbuzení, jež jim poskytují cizí, dané myšlenky. Ty se pak stanou jejich nejbližším tématem; proto se tito autoři nikdy nevymaní z jejich vlivu, a nedospějí tudíž nikdy k pravé originalitě.

Oni první spisovatelé jsou však k myšlení podněcováni věcmi samými, takže se jejich myšlení zaměřuje bezprostředně na ně.

Jedině mezi nimi se najdou takoví, kteří zůstávají a dosahují nesmrtelnosti. – Rozumí se, že je tu řeč o vysokých oborech, nikoli o autorech, kteří píší o pálení kořalky.

Pouze autor, jenž při psaní čerpá látku bezprostředně z vlastní hlavy, si zaslouží být čten.
Avšak psavci, sepisovatelé kompendií, obyčejní dějepisci atp. čerpají látku bezprostředně z knih: z těch jim přechází do prstů, aniž by se v hlavě podrobila byť jen tranzitní prohlídce a vizitaci, natož pak zpracování.
(Jak učený by leckdo byl, kdyby znal vše, co stojí v jeho vlastních knihách!)

Proto má jejich řečnění často tak neurčitý smysl, že si člověk marně láme hlavu, aby vypátral, co si vlastně myslí. Oni ale vůbec nemyslí.
Kniha, z níž opisují, vznikla občas úplně stejně: takže se toto spisovatelství podobá sádrovým otiskům otisků otisků atd., přičemž na konci se z Antinoa stává sotva zřetelný obrys tváře.

Proto je na místě číst kompilátory co nejméně: vyhnout se jim zcela je těžké; vždyť i kompendia, která na úzkém prostoru obsahují vědění shromažďované po mnoho staletí, patří ke kompilacím.

Není většího omylu nad domněnku, že slovo vyřčené jako poslední je vždy správnější, že vše později napsané je vylepšením dříve napsaného a že každá změna je pokrok.

Přemýšlivé hlavy, lidé se správným úsudkem a ti, jimž jde o věc, jsou všichni jen vyjímkami; pravidlem je všude ve světě sběř: a ta je vždy pohotově a chce po svém horlivě zlepšit k horšímu, co druzí vyřkli po zralé úvaze.

Kdo se proto touží o něčem poučit, nechť se vyvaruje toho, aby sahal jen po nejnovějších knihách, předpokládaje, že věda neustále postupuje vpřed a že při jejich psaní byly starší knihy využity.

Věru byly; ale jak? Pisatel často svým předchůdcům nerozumí zcela, nechce však přitom používat přímo jejich slov, a proto zkomolí a znetvoří to, co oni řekli mnohem lépe a zřetelněji; neboť psali z vlastní a živé znalosti věci.

Často vynechá to nejlepší, co vynesli na světlo, nejvýstižnější vysvětlení, nejšťastnější poznámky; protože nepozná jejich hodnotu, nevycítí jejich přesnost. Jen ploché a mělké mu připadá sourodé.

Jak často se již stalo, že starší skvělé dílo zatlačily novější knihy, horší sepsané pro peníze, ale sebevědomě se tvářící a kamarády vychvalované.

Ve vědách chce každý, kdo touží po uplatnění, přinést na trh něco nového: a jeho novost je mnohdy jen v tom, že popře to správné, co dosud platilo, aby je nahradil svým tlachem; občas na krátkou dobu uspěje, a pak se vše zas vrátí ke starému správnému.

Pro takové novátory není na světě důležité nic krom jejich ctěné osoby: tu chtějí prosadit.
Má se tak stát rychle, pomocí paradoxu; sterilita jejich hlav jim doporučuje cestu negace: popírají tedy dávno rozpoznané pravdy, např. životní sílu, sympathický nervový systém, geratio aequivoca (praplození), Bichatovo oddělení účinku vášní od účinku inteligence; vracejí se k primitivnímu atomismu atd. atd.

Proto je často postup věd retrográdní. – Sem patří i překladatelé, kteří svého autora zároveň opravují a zpracovávají, což mi vždy připadá impertinentní.

Napiš sám knihy, jež stojí za překlad, a nech díla druhých, jak jsou.

Je třeba proto číst pokud možno samy původce, zakladatele a objevitele věcí nebo alespoň uznávané velké mistry oboru a kupovat z druhé ruky raději knihy než jejich obsah.

Jelikož však „inventis aliquid addere facile est“ (k nalezenému je snadné něco přidat), chtějí lidé zřejmě dosáhnout proslulosti připojováním novějších dodatků k dobře položenému základu.

Jako všude i zde tedy platí: nové je zřídka dobré, protože dobré je jen krátce nové. [Pozn. Abychom si zajistili trvalou pozornost a účast publika, musíme buď napsat něco, co má trvalou hodnotu, nebo psát stále znovu něco nového, co právě proto dopadá stále hůře].

Čím je dopisu adresa, tím má být knize její titul; jeho účelem je tedy dovést knihu k té části veřejnosti, pro niž můžee být její obsah zajímavý. Proto má být titul výstižný, a jelikož je zásadně krátký, tedy i koncizní, lakonický, pregnantní; měl by tvořit pokud možno monogram obsahu.

Špatné jsou proto rozmáchlé, nicneříkající, šilhavé, dvojznačné, nebo dokonce falešné a zavádějící tituly – ty pak mohou své knize připravit osud chybně nadepsaných dopisů.

Nejhorší jsou však ukradené tituly, tj. takové, které už nese jiná kniha; neboť za prvé je to plagiát a za druhé zcela jasný důkaz totálního nedostatku originality: neboť kdo jí nemá dost na to, aby své knize vymyslel nový titul, bude ještě mnohem méně schopen dát knize nový obsah.

Příbuzným druhem jsou napodobené, tzn. napůl ukradené tituly, např. když dlouho poté, co jsem napsal „O vůli v přírodě“, píše Örsted „O duchu v přírodě“.

Jak málo poctivosti se najde mezi spisovateli, je patrné na absenci svědomí, o níž svědčí falšování citátů z cizích spisů. Místa ze svých spisů nacházím neustále uváděna nesprávně – jen mí nejrozhodnější stoupenci tu tvoří vyjímku.
Často způsobí chybnou citaci ledabylost, neboť těmto autorům jsou jejich triviální a banální výrazy tak vžité, že je píší ze zvyku; občas k tomu dojde z všetečnosti, která mě chce opravovat, ale až příliš často se tak děje ze zlého úmyslu – a potom jde o ostudnou hanebnost a o uličnictví, podobné penězokazectví, jímž jeho původce jednou provždy ztrácí charakter poctivého muže.

§ 280

Téměř v každé době se jak v umění, tak i v literatuře těší oblibě a obdivu nějaké falešné dogma, určitý způsob nebo manýra.

Tuctové hlavy se horečně snaží si je osvojit a praktikovat. Bystrý je rozpozná a odmítne: zůstává mimo módu.
Leč po několika letech na to přijde i publikum, prohlédne tyto kousky, vysměje se jim, a obdivovaná šminka všech těch manýrovaných děl odpadává jako špatné sádrové ozdoby ze zdi: a záhy tu tato díla stojí jak opadaná zeď.
Neměli bychom se tedy zlobit, nýbrž radovat, když je nějaké pochybné dogma, již dlouho v tichosti působící, nahlas a zřetelně vysloveno: neboť teď bude jeho chybnost brzy pocítěna, poznána a nakonec též vyslovena. Je to podobné jako když praskne hnisavý vřed.

§ 281

Proti bezohlednému kaňhání inkoustem v naší době a proti přesto neustále stoupající záplavě nepotřebných a špatných knih by měly být hrází literární časopisy, které by (svým neúplatným, spravedlivým a přísným soudem) nelítostně bičovaly každé fušerství nepovolaných, každý projev psavectví, jímž chce prázdná hlava pomoci prázdnému měšci, tedy přinejmenším devět desetin všech knih, a působily tak v souladu se svou povinností proti nutkavému psaní a podvádění, a nepodporovaly je tím, že se ve své podlé toleranci spolčí s autorem a nakladatelem, aby společně okrádali publikum o čas a peníze.

Spisovatelé jsou zpravidla profesoři nebo literáti, kteří při nízkých platech a špatných honorářích píší z nedostatku peněz; jelikož mají společný cíl, mají i společný zájem, drží při sobě, navzájem se podporují, každý se přimlouvá za druhého: odtud pocházejí všechny ty pochvalné zprávy o špatných knihách, tvořící obsah literárních časopisů, jejichž mottem by tudíž mělo být: „Žít a nechat žít!“

(A publikum je tak prostoduché, že dává přednost nové četbě před dobrou.) Je nebo byl snad mezi nimi jediný, jenž by se mohl pochlubit, že nikdy nepochválil ubohé pisálkovství, a skvělá díla nikdy nehaněl, nesnižoval nebo úskočně – aby od něho odvedl pozornost – neodbyl jako bezvýznamné?

Je mezi nimi jediný, který prováděl výběr anotovaných knih vždy svědomitě podle jejich důležitosti, a nikoli na základě nepotických doporučení, kolegiálních ohledů či dokonce nakladatelských úplatků?

Nedívá se snad každý zkušenější čtenář, jakmile narazí na knihu hlasitě chválenou nebo ostře káranou, téměř mechanicky ihned po nakladatelské firmě? Recenze se všeobecně píší v zájmu knihkupců, nikoli publika.

Kdyby však existoval časopis podle výše zmíněných představ, pak by každému špatnému spisovateli, každému bezduchému kompilátorovi, každému opisovači z cizích knih, každému dutému, neschopnému, po místě prahnoucímu pseudofilosofovi, každému nafouklému, ješitnému pseudopoetovi musela vyhlídka na pranýř, na němž se jeho slátanina záhy a nevyhnutelně ocitne, ochromit svrbějící psavé prsty, věru ku prospěchu literatury, neboť v té špatnost není snad jen nepotřebná, nýbrž aktivně ničivá.

Ovšem naprostá většina knih je špatná a měla zůstat nenapsána; měla by tedy být chvála právě tak vzácná, jako je nyní, pod vlivem osobních ohledů a hesla: „Accedas socius, laudes, lauderis ut absens“ (Staň se spojencem a chval, abys byl chválen, až budeš vzdálen; Horatius „Satiry“, 2, 5, 72), vzácná hana.

Je zcela nemístné, abychom toleranci, kterou vůči tupcům bez mozku nutně potřebujeme ve společnosti, jež se jimi všude hemží, přenášeli i do literatury. Neboť zde jsou nestydatými vetřelci, a snižovat špatné je zde povinnost vůči dobrému: neboť kdo nemá nic za špatné, nemá ani nic za dobré.

Vůbec je v literatuře zdvořilost, jež má svůj původ ve společnosti, cizorodým, velmi často škodlivým prvkem; neboť požaduje, aby člověk špatné nazýval dobrým, a působí tak přímo proti účelům vědy i umění.

Arciže by do literárního časopisu, jak si jej představuji, mohli psát jen lidé, v nichž by se pojila neúplatná poctivost se vzácnými znalostmi a ještě vzácnější soudností: proto by se celé Německo zmohlo nanejvýš a stěží na jeden takový časopis, který by tu však potom stál jako spravedlivý aeropag a každý jeho člen by musel být volen všemi ostatními; místo aby jako teď byly literární časopisy řízeny univerzitními cechy či klikami literátů, potají snad dokonce knihkupci ve prospěch knižního obchodu a spojovalo se v nich zpravidla hned několik koalic špatných hlav, aby se náhodou nedostalo ke slovu něco dobrého.

Nikde není víc nepoctivosti než v literatuře; to říkal už Goethe, jak jsem obšírněji probral ve „Vůli v přírodě“.

Především by proto musel zmizet štít veškeré literátské podlosti, totiž anonymita. V literárních časopisech byla k jejímu zavedení využita záminka, že má chránit poctivého recenzenta, varovatele publika, před zlobou autora a jeho příznivců.

Avšak proti jednomu případu tohoto druhu stojí stovka jiných, v nichž má jen zbavit vší zodpovědnosti toho, kdo by nemohl obhájit svá tvrzení, nebo dokonce skrýt hanbu toho, kdo je natolik prodejný a ničemný, že za úplatu nakladatele vychválí publiku špatnou knihu.

Často slouží též jen k zastření obskurnosti, bezvýznamnosti a inkompetence posuzovatele. Je až neuvěřitelné, jakou drzost si takový chlapík dovolí a před jakými literárními podlostmi se nezastaví, je-li si jist svou anonymitou.

Jako existují univerzální léky, budiž toto univerzální antikritikou proti všem anonymním recenzím, ať už pochválily špatné nebo pohaněly dobré: „Holomku, řekni své jméno! Neboť napadat v masce a zakuklení lidi, kteří vystavují odhalenou tvář, to nedělá žádný čestný muž: to dělají malí kluci a lotři. –
Tedy: Holomku, řekni své jméno!“ Probatum est
(Je to vyzkoušeno).

Již Rousseau pravil v předmluvě k „Nové Heloise“: Tout honnête homme doit avouer les livres quil publie. To znamená po našem:
Každý čestný muž se podepíše pod to, co píše, a obecně kladné věty lze per contrapositionem (pomocí opaku) obrátit.

Oč víc to pak platí o  polemických spisech, jimiž recenze přece většinou jsou! Riemer má proto úplně pravdu, když ve svých Zprávách o Goetheovi říká: „Otevřený protivník, který se staví tváří v tvář, je protivník čestný, uměřený, lze se s ním dorozumět, snést, smířit; naproti tomu skrytý protivník je podlý zbabělý padouch, který nemá ani tolik odvahy, aby se hlásil k tomu, co soudí, jemuž tedy nezáleží ani trochu na vlastním mínění, nýbrž jen na skrytém potěšení z toho, že nepoznán a beztrestně si může zchladit žáhu.“

A takové bude asi rovněž Goethovo mínění, neboť ono většinou mluvilo z Riemera.

Vůbec však platí Rousseauovo pravidlo o každé řádce, která je určena pro tisk. Copak by někdo strpěl, aby k lidu či před nějakým shromážděním promlouval maskovaný řečník - a dokonce při tom na druhé útočil a zasypával je nadávkami? Nebyly by vzápětí jeho kroky nadnášeny ke dveřím cizími kopanci?

Svoboda tisku, konečně v Německu dosažená a ihned zcela bezectně zneužívaná, by měla být podmíněna přinejmenším zákazem veškeré anonymity a pseudonymity, aby každý za to, co veřejně zvěstuje hlásnou troubou tisku, odpovídal alespoň svou ctí, má-li ještě jakou, a nemá-li ji, aby jeho jméno neutralizovalo jeho řeč.

Anonymně napadat lidi, kteří nepíší anonymně, je evidentně bezcharakterní. Anonymní recenzent je chlap, který za tím, co sděluje, respektive zamlčuje světu o druhých a jejich práci, nechce stát, a proto se nehlásí ke svému jménu.

A cosi takového je trpěno? Žádná lež není tak drzá, aby si ji anonymní recenzent nedovolil: on přece nenese odpovědnost. Veškeré anonymní recenzování je zaměřeno na klam a mam.

A proto, jako policie nedopouští, aby se po ulicích běhalo v maskách, neměla by trpět, že se píše anonymně. Anonymní literární časopisy jsou přesně to místo, kde nevědomost beztrestně soudí učenost, hloupost rozum a kde je publikum beztrestně obelháváno, a rovněž šizeno o peníze a čas chválou špatného.

Není snad anonymita pevností veškerého literárního, a tím spíš publicistického darebáctví? Musí být tedy zbourána, až po základy, tj. tak, že i každý novinový článek by měl být všude doprovázen jménem autora a redaktor by měl přísně ručit za správnost podpisu.

Jelikož i ten nejbezvýznamnější je znám alespoň v místě svého bydliště, odpadly by tím dvě třetiny novinových lží a drzost leckterého jedovatého jazyka by se držela v mezích. Právě tak řeší tento problém dnes ve Francii.

Dokud takový zákon neexistuje, měli by se však spojit všichni poctiví spisovatelé, aby anonymitu označili cejchem nejvyššího opovržení, veřejně, neúnavně a každodenně projevovaného, a aby všemi způsoby uplatňovali poznatek, že anonymní recenzování je ničemnost a bezcharakternost.

Kdo píše a polemizuje anonymně, má eo ipso proti sobě presumpci, že chce publikum oklamat nebo se beztrestně dotýkat cti druhých.

Proto by měla každá, třeba i zcela zběžná, a nadto nehanlivá zmínka o anonymním recenzentovi užívat jen epitet jako „ten zbabělý anonymní lump tam a tam“ nebo „ten maskovaný anonymní darebák v tom a tom časopise“ atd.

Toť věru slušný a případný tón vůči takovým tovaryšům, aby se jim jejich řemeslo znechutilo. Neboť na určitou osobní úctu může mít každý nárok zjevně jen potud, pokud dá najevo, kdo je, aby všichni věděli, koho mají před sebou; nikoli však ten, kdo se plíží kolem zahalen a zamaskován, a je tedy zbytečný: takový člověk je spíš ipso facto psancem.

Je to ODYSSEUS ÚTIS, Mr. Nobody, a kdokoliv může po libosti prohlásit, že Mr. Nobody je darebák.

Proto má být každý anonymní recenzent, zvláště v antikritikách, traktován okamžitě jako darebák a parchant, a nikoli, jak ze zbabělosti činí někteří tou smečkou pošpinění autoři, jako ctěný pan recenzent. „Parchant, který neříká své jméno!“ musí znít heslo všech čestných spisovatelů.

A když někdo později získá tu zásluhu, že takovému floutkovi prohnanému uličkou hanby stáhne jeho mlžnou kápi a přitáhne ho za ucho, vzbudí pak noční sůva za dne velký jásot.
– U každé ústní pomluvy, kterou zaslechneme, projeví se pobouření zpravidla nejprve otázkou „kdo to řekl?“ – Avšak anonymita tu zůstává odpověď dlužna.

Obzvlášť směšná impertinence těchto anonymních kritiků tkví v tom, že hovoří jako králové v plurálu, zatímco by neměli mluvit ani v singuláru, nýbrž v diminutivu, ano, v humilitivu, např. „má žalostná maličkost, má zbabělá prohnanost, má maskovaná inkompetence, má nejponíženější ničemnost“ atd.

Tak se sluší vyjadřovat maskovaným gaunerům, těmto slepýšům syčícím z temných děr jakéhosi literárního plátku, jejichž řemeslu je třeba učinit konečně přítrž.

Anonymita je v literatuře totéž, co hmotné gaunerství v občanském společenství. Heslem musí být: „Řekni své jméno, lumpe, nebo zmlkni!“

Do té doby musíme u kritiků bez podpisu vždy doplnit: gauner. – Ta živnost nese snad peníze, ale na cti člověku nepřidá. Neboť při útocích je pan Anonymus bez dalšího pan Darebák, vsadím sto proti jedné, že zdráhá-li se někdo říci své jméno, má v úmyslu oklamat publikum.

Jen u anonymních knih má člověk právo recenzovat je anonymně. Vůbec by s anonymitou odpadlo 99 procent veškerých literárních ničemností.

Dokud ta živnost nebude proskribována, měli bychom se v takových případech obracet na člověka, který celý krám vede (ředitele a provozovatele anonymního recenzního institutu), a činit jej bezprostředně zodpovědným za to, co námezdní síly ztropily, a to v tónu, k němuž nás jeho živnost opravňuje.

Vést takové anonymní doupě recenzentů je pro mě osobně stejné jako vést hernu či bordel.[…]

(Zdroj: Arthur Schopenhauer: „O spisovatelství a stylu“,
© 1994, nakladatelství Hynek s. r. o. Praha,
přeložila © Věra Koubová)

Zpět nahoru