Friedrich Nietzsche | Dionýské Dithyramby

Rozháraná krása Dionýsových dithyrambů, které vydal Peter Gast roku 1891, vždycky uchvacovala a okouzlovala Nietzschovy slepé ctitele; básně rozhodně nejsou zjevením, za něž bývaly často vydávány, ukazují však na otřesnou míru utrpení, jemuž byl Nietzsche na konci své tvorby vystaven.(Ivo Frenzel.)

Friedrich Nietzsche

NUR NARR! NUR DICHTER!

Bei abgehellter Luft,
wenn schon des Thau's Tröstung
zur Erde niederquillt,
unsichtbar, auch ungehört
- denn zartes Schuhwerk trägt
der Tröster Thau gleich allen Trostmilden -
gedenkst du da, gedenkst du, heisses Herz,
wie einst du durstetest,
nach himmlischen Thränen und Thaugeträufel
versengt und müde durstetest,
dieweil auf gelben Graspfaden
boshaft abendliche Sonnenblicke
durch schwarze Bäume um dich liefen
blendende Sonnen-Gluthblicke, schadenfrohe.

Der Wahrheit Freier - du? so höhnten sie
nein! nur ein Dichter!
ein Thier, ein listiges, raubendes, schleichendes,
das lügen muss,
das wissentlich, willentlich lügen muss,
nach Beute lüstern,
bunt verlarvt,
sich selbst zur Larve,
sich selbst zur Beute
das - der Wahrheit Freier?...
Nur Narr! Nur Dichter!
Nur Buntes redend,
aus Narrenlarven bunt herausredend,
herumsteigend auf lügnerischen Wortbrücken,
auf Lügen-Regenbogen
zwischen falschen Himmeln
herumschweifend, herumschleichend -
nur Narr! nur Dichter!...

Das - der Wahrheit Freier?...

Nicht still, starr, glatt, kalt,
zum Bilde worden,
zur Gottes-Säule,
nicht aufgestellt vor Tempeln,
eines Gottes Thürwart:
nein! feindselig solchen Tugend-Standbildern,
in jeder Wildniss heimischer als in Tempeln,
voll Katzen-Muthwillens
durch jedes Fenster springend
husch! in jeden Zufall,
jedem Urwalde zuschnüffelnd,
dass du in Urwäldern
unter buntzottigen Raubthieren
sündlich gesund und schön und bunt liefest,
mit lüsternen Lefzen,
selig-höhnisch, selig-höllisch,
selig-blutgierig,
raubend, schleichend, lügend liefest...

Oder dem Adler gleich, der lange,
lange starr in Abgründe blickt,
in seine Abgründe...
- oh wie sie sich hier hinab,
hinunter, hinein,
in immer tiefere Tiefen ringeln! -

Dann,
plötzlich,
geraden Flugs
gezückten Zugs
auf Lammer stossen,
jach hinab, heisshungrig,
nach Lämmern lüstern,
gram allen Lamms-Seelen,
grimmig gram Allem, was blickt
tugendhaft, schafmässig, krauswollig,
dumm, mit Lammsmilch-Wohlwollen...

Also
adlerhaft, pantherhaft
sind des Dichters Sehnsüchte,
sind deine Sehnsüchte, unter tausend Larven,
du Narr! du Dichter!...

Der du den Menschen schautest
so Gott als Schaf - ,
den Gott zerreissen im Menschen
wie das Schaf im Menschen
und zerreissend lachen -

das, das ist deine Seligkeit,
eines Panthers und Adlers Seligkeit,
eines Dichters und Narren Seligkeit!...

Bei abgehellter Luft,
wenn schon des Monds Sichel
grün zwischen Purpurröthen
und neidisch hinschleicht
- dem Tage feind,
mit jedem Schritte heimlich
an Rosen-Hängematten
hinsichelnd, bis sie sinken,
nachtabwärts blass hinabsinken:
so sank ich selber einstmals,
aus meinem Wahrheits-Wahnsinne,
aus meinen Tages-Sehnsüchten,
des Tages müde, krank vom Lichte,
- sank abwärts, abendwärts, schattenwärts,
von Einer Wahrheit
verbrannt und durstig
- gedenkst du noch, gedenkst du,
heisses Herz, wie da du durstetest? -
das ich verbannt sei
von aller Wahrheit!

Nur Narr! Nur Dichter!...

ZWISCHEN RAUBVÖGELN

Wer hier hinabwil,
wie schnell
schluckt den die Tiefe!
- Aber du, Zarathustra,
liebst den Abgrund noch,
tust der Tanne es gleich? -

Die schlägt Wurzeln, wo
der Fels selbst schaundernd
zur Tiefe blickt -,
die zögert an Abgründen,
wo Alles rings
hinunter will:
zwischen der Ungeduld
wilden Gerölls, stürzenden Bachs
geduldig duldend, hart, schweigsam,
einsam...

Einsam!
Wer wagte es auch,
hier Gast zu sein,
dir Gast zu sein?...
Ein Raubvogel vielleicht:
der hängt sich wohl
dem standhaften Dulder
schadenfroh in´s Haar,
mit irrem Gelächter,
einem Raubvogel-Gelächter...
Wozu so standhaft?
- höhnt er grausam:
man muss Flügel haben,
wenn man den Abgrund liebt...
man muss nicht hängen bleiben,
wie du, Gehängter! -

Oh Zarathustra,
grausamster Nimrod!
Jüngst Jäger noch Gottes,
das Fangnetz aller Tugend,
der Pfeil des Bösen!
Jetzt -
von dir selber erjagt,
deine eigene Beute,
in dich selber eingebohrt...

Jetzt -
einsam mit dir,
zwiesam im eignen Wissen,
zwischen hundert Spiegeln
vor dir selber falsch,
zwischen hundert Erinnerungen
ungewiss,
an jeder Wunde müd,
an jedem Froste kalt,
in eignen Stricken gewürgt,
Selbstkenner!
Selbsthenker!

Was bandest du dich
mit dem Strick deiner Weisheit?
Was locktest du dich
ins Paradies der alten Schlage?
Was schlichst du dich ein
in dich - in dich?...

Ein Kranker nun,
der an Schlangengift krank ist;
ein Gefangner nun,
der das härteste Loos zog:
im eignen Schachte
gebückt arbeitend,
in dich selber eingehöhlt,
dich selber angrabend,
unbehülflich,
steif,
ein Leichnam -,
von hundert Lasten überthürmt,
von dir überlastet,
ein Wissender!
ein Selbsterkenner!
der weise Zarathustra!...

Du suchtest die schwerste Last:
da fandest du dich -,
du wirfst dich nicht ab con dir...

Lauernd,
kauernd,
Einer, der schon nicht mehr aufrecht steht!
Du verwächst mir noch mit deinem Grabe,
verwachsener Geist!...

Und jüngst noch so stolz,
auf allen Stelzen deines Stolzes!
Jüngst noch der Einsiedler ohne Gott,
der Zweisiedler mit dem Teufel,
der scharlachne Prinz jedes Übermuths!...

Jetzt -
zwischen zwei Nichtse
eingekrümmt,
ein Fragezeichen,
ein müdes Räthsel -
ein Räthsel für Raubvögel...

sie werden dich schon "lösen",
sie hungern schon nach deiner "Lösung",
sie flattern schon um dich, ihr Räthsel,
um dich, Gehenkter!...
Oh Zarathustra!...
Selbstkenner!...
Selbsthenker!...

Friedrich Nietzsche

JEN BLÁZEN! JEN BÁSNÍK!

Když zprůzrační vzduch
a k zemi se snáší
už útěcha rosy,
nevidna, neslyšna též
- neb sametnou obuv nosí
ta útěšná, tak jako všichni konejšiví -
tu vzpomeneš, vzpomeneš, srdce žhoucí,
jak kdysi jsi prahlo
po slzách z nebe a krůpějích rosy,
sežehlé, znavenés prahlo,
zatímco po travách zežloutlých pěšin
zlé večerní pohledy slunce
se černými stromy míhaly kolem,
oslepivé a sálavé pohledy, jízlivé.

Pravdy žes ctitel - ty? bodaly,
ach ne! jen básník!
zvíře jsi, lstivé, loupežné, kradmé,
jež musí lhát,
jež musí vědomě, svévolně lhát,
kořisti lačno,
v maskách pestrých,
samo si maskou,
samo si kořistí,
toto - a pravdy ctitel?...
Jen blázen! Jen básník!
Jen barevné řeči
si vypouštíš pestře z bláznovských masek,
po lživých mostech slov stoupáš,
po duhách ze lží,
uprostřed falešných nebí
kroužíš a kradeš se okolo -
jen blázen! jen básník!...

Toto - a pravdy ctitel?...

Ne ticho a chlad
a strnulost obrazu,
ne boží sloup,
vztyčený před chrámy,
ne dveřník boží,
ne! odpůrce takových sousoší ctnosti,
v pralese domovem, nikoli v chrámu,
pln kočičí nespoutanosti,
jež každým oknem se vrhá,
hrr! do každé náhody,
po čichu v každý prales:
kéž po lesích
mezi pestrosrstými dravci ses proháněl,
neřestně zdravý a krásný a pestrý,
na pyscích lačnost,
blaženství výsměchu, blaženství pekla,
blaženství krve,
loupežný, kradmý a lhavý ses proháněl...

Či jako orel, jenž dlouze,
předlouze v propasti zírá,
ve svoje propasti...
- ó, jak se strmě,
dolů a dovnitř,
do hlubin hlubších a hlubších vinou! -

Pak,
náhle,
srázným pádem
s taseným spárem
do jehňat zatne se,
střemhlav, lačně
po ovcích baží,
nevraží na ovčí duše,
nevraží zlostně na vše, co hledí
ctnostně, ovčíma očima, z kudrnek,
hloupě, s vlídností ovčinou nasáklou...

Tak tedy
orlí a pardálí
jsou tužby básníka,
tvé tužby pod stovkou masek,
ty blázne! ty básníku!...

Ty, kterýs člověka viděl
jak boha i ovci -,
roztrhnout boha v člověku,
tak jako v člověku ovci
a přitom se smát -

toto, to jest tvé blaženství,
orla a pardála blaženství,
blázna a básníka blaženství!...

Když zprůzrační vzduch
a už i měsíce srpek
se zelený uprostřed červánků
závistně krade
- dne nepřítel,
krok tajemstvím ztichlý,
kol převislých polštářů z růží
žna kradmo, až klesnou,
bledé, do noci klesnou:
tak klesl jsem sám kdysi,
z šílenství po pravdě,
z touhy po dni,
dnem unaven, ze světla nemocen
- klesl jsem dolů, do stínu, noci,
Jedinou pravdou
popálen, zpražen
- vzpomeneš ještě, vzpomeneš,
srdce žhoucí, jak tehdy jsi prahlo? -
že jsem byl vypuzen
ze vší pravdy!
Jen
blázen! Jen básník!...

MEZI DRAVÝMI PTÁKY

Kdo dolů chce tady,
jak rychle ho
pohltí hlubina!
- Ty, Zarathustro, však
ještě i propast miluješ,
v jedli máš vzor? -

Že kořeny vyhání tam,
kde i skálou otřese
pohled do hloubi -,
že u propastí váhá - tam,
kde vše kolem
chce dolů:
vprostřed netrpělivosti
překotné suti, střemhlavé bystřiny
trpělivost sama, tvrdá, zamlklá,
osamělá...

Osamělá!
Však kdo by se odvážil
tady být hostem,
tobě být hostem?...
Snad dravý pták:
ten pověsí se jistě
nezvratnému trpělivci
škodolibě do vlasů
s chechtotem šíleným,
s chechtotem dravce...
Nač tak nezvratně?
- krutě se posmívá:
třeba mít křídla,
když miluješ propast...
ne zůstat viset,
jako ty, viselče! -

Zarathustro,
ó nimrode ukrutný!
Nedávno lovec ještě boha,
past na každou ctnost,
zla šíp!
A nyní -
sám sebe jsi ulovil,
sám sobě jsi kořistí,
sám do sebe zabodnut...

A nyní -
samojediný se sebou,
dvojjediný ve svém vědění,
vprostřed sta zrcadel
falešný sobě,
vprostřed sta vzpomínek
bez jistoty,
o každou ránu zraněn,
o každý mráz spálen,
vlastními provazy rdoušen,
sebeznalec!
svůj kat!

Proč uvízls
v oprátce vlastní moudrosti?
Proč vlákal ses
do ráje starého hada?
Proč vkradl ses
do sebe - do sebe?...

Nemocný nyní,
jenž podlehl hadímu jedu;
zajatec nyní,
jenž vytáh si nejtěžší los:
ve vlastní sluji
při práci ohnut,
do sebe zaryt,
sám v sobě kotáš
beze zdaru,
ztuhlý,
umrlý -,
sterou zátěží zavalen,
sebou přetížen,
vědoucí!
sebepoznavší!
moudrý
Zarathustra!...

Nejtěžší břímě jsi hledal:
i našel jsi sebe -,
sebe se sebe neshodíš...

Ve střehu,
v podřepu,
kdosi, kdo ani už nestojí zpříma!
Nakonec se snad do hrobu hrbíš,
shrbený duchu!...

A nedávno ještě tak hrdý,
hrdina vlastní hrdosti!
Nedávno ještě sámjeden bez boha,
dvojjeden s ďáblem,
šarlatné kníže vší zpupnosti!...

A nyní -
mezi dvojí nic
zadrhnut,
otazník,
bezmocná hádanka -
hádanka pro dravce...

však oni ten uzel uvolní,
prahnou už po tvém "rozuzlení",
oblétávají už tebe, tvou hádanku,
tebe, viselče!...
Zarathustro!...
Sebeznalče!...
Svůj kate!...

Jen blázen, jen básník… - ale kdo je víc? Hledač pravdy? S Nietzschem lze říci jen tolik, že se člověk nedokáže obejít ani bez pravdy, ani bez lží, především ne bez lží umění. Nietzsche sám je názorným příkladem básníka toužícího po pravdě a filosofa vědoucího, že v ní nelze žít…

V Nietzschových básních je takřka každé slovo prostoupeno ozvěnami jeho učení, a přitom v nich mnohdy vyvstává nezaměnitelný poetický tvar. I tam, kde básně nejsou postaveny na rytmu a rýmu, zbarvují je odstíny hlásek, srážejí se do aliterací (shoda začátečních souhlásek sousedních slov ve verši), krystalizují v hříčky, hutní metaforami a vytvářejí smyslově naléhavou krajinu, jež je zároveň krajinou ducha.

Myšlenkové vazby, které je u Nietzschových básní třeba respektovat, ještě znesnadňují úkol znovuvyvolat jejich zdroj, intenzitu nálady, jež inspirovala autora. Snad takovou situaci připravuje originální báseň sama, když své trnoucí rozpětí čtenářům (a překladatelům) vždy znovu předává.

Němčina má pro básnění obdivuhodně výstižné slovo vyrostlé z prastaré jazykové zkušenosti - říká mu zhušťování (Dichten). A právě tak vhodně popisuje tento výraz činnost překladatelskou. Čím více balastu během překládání odpadá, tím jasnějších kontur může přeložená báseň nabýt. I když jde o úkol vposled nemožný, přece se při jeho naplňování tajuplně vynořují souzvuky a tvary, které i v druhém jazyce na týchž místech otevírají nové významy slov - jinak, překvapivě, a tedy stejně.

Snad tento dvojjazyčný text toto dění alespoň trochu osvětlí. Zároveň dovolí čtenáři vrátit báseň do souvislosti jejího zrodu a vyvážit nevyhnutelnou nedostačivost překladu.
(Zdroj: Friedrich Nietzsche, Dionýské dithyramby, nakladatelství © Aurora 1998, přeložila a doslov napsala © Věra Koubová.)

Zpět nahoru