OBSAH WEBU

JINÉ WEBY

Friedrich Wilhelm Nietzsche
další informace a ukázky z díla na webové prezentaci matematika Michala Beneše

Friedrich Nietzsche
Životopisná data.

Zdeněk Nejedlý a T. G. Masaryk

Naše „moderní“ filosofie: na ni ve 20. století velmi zapůsobil Friedrich Nietzsche, otec a hlavní filosofická autorita německého fašismu. Hlasatel hrubé síly, německé povýšenosti nad jinými národy, aristokratismu vybraných jedinců nad tupou, neuvědomělou masou. Kolik lidí i v naší tzv. moderní kultuře podlehlo Nietzscheovi, živili se jím, napodobili jej, dali se prostoupit nietzscheovstvím, zejména jeho otravným, tak v hloubi protilidovým pesimismem.
(Zdeněk Nejedlý: Za lidovou a národní kulturu. Z české literatury a kultury (1860 - 1960), Praha 1972, str. 322 - 323)

Byl to Zdeněk Nejedlý, koryfej hudební estetiky českého stalinismu, jenž roku 1948 vynesl nad Nietzschem tento ideologický rozsudek smrti.

Revize jeho verdiktu již dávno probíhá a není těžké ji v tomto případě zdůvodnit. Bylo by jednoduché poukázat na nepokrytou stranickost soudce, jakož i na jeho vlastní, zcela odlišné ocenění Nietzscheho z dřívější doby.

V roce 1926 vyšla Nejedlého kniha Nietzscheova tragedie. Již v úvodu sám autor prohlašuje, že „Nietzsche (se nám....jeví) dnes v docela jiném světle, a (....) daleko sympatičtěji, aspoň v tom smyslu, že dnes i odpůrce jeho filosofické nauky se musí skloniti před pravdivostí jeho osobnosti“.

Nietzsche je podle něho „velký hrdina tragedie, jež nese hrdý název moderní kultura“.

Plným právem by tedy bylo možné odmítnout Nejedlého jakožto soudce zapleteného do rozporů a předsudků.
Nahlédneme-li však blíže do české recepce Nietzscheho, pochopíme dějinný kontext jeho zaujatosti.

T. G. Masaryk,
Jak se interpretuje kladivem:

Nejedlý mohl být pevně přesvědčen, že svůj soud nad Nietzschem vynáší jakoby jménem lidu. Vždyť jen uchopil a rozvinul to, co svým krajanům již od přelomu století o německém mysliteli hlásal T. G. Masaryk. Masaryk se ke svému vrstevníkovi – byl jen o šest let mladší než Nietzsche – stavěl zcela odmítavě. Znal ho ovšem jen velmi povrchně.

Místo aby chápal Nietzschovu nauku z její vnitřní souvislosti, rozškatulkoval ji do řady hesel. Avšak právě to, co problematizuje Masaryka jako Nietzschova interpreta, činí z něho obzvláště cenný zdroj našeho zkoumání. Neboť redukce Nietzscheho na hrst pozitivistických formulí ukazuje, že o něm byl Masaryk informován především z druhé ruky, tzn. že v zásadě přejímal obraz, který o Nietzschovi měla universitní filosofie jeho doby.

Tím, že celkovou sumu Nietzschova myšlení rozměnil na drobné mince přístupných termínů, uvedl Masaryk zároveň tyto mince do trvalého oběhu. Jako místo, kde se profesionální kritika mění v lidový předsudek, je tudíž Masarykův postoj k Nietzschovi nanejvýš informativní.

Masarykovu zálibu ve zjednodušujícím nálepkování prozrazují už nadpisy kapitol:
Socialismus, Individualismus, Utilitarismus, Pesimismus, EvolucionismusPositivismus.
Mezi těmito kapitolami je jedna nápadná tím, že je věnována jednotlivé osobnosti: Nietzsche (IH 51 - 54). Kapitolu uvádí krátký přehled obsahu:

Krajní individualism Nietzscheův. „Buďte tvrdi!“ Tvoření „nadčlověka“. Anarchism Nietzscheův. Rozpor Nietzscheův: nadčlověk je přece jen člověkem. Fiasko krajního individualismu a subjektivismu. (IH 51)

Již z toho je patrné, jakou metodou Masaryk s Nietzschem zachází. Tato metoda spočívá ve dvou krocích:
nejprve je protivníkova nauka zhuštěna do formule a potom je tato formule vyvrácena. Například:
Nietzsche je také proti všemu demokratismu. Demokracie, sociální demokrat chce rovnost, humanitu, Nietzsche chce nerovnost, pánovitost. Žádná humanita, nýbrž tvrdost (IH 53).

V zásadě je konstatování, že Nietzsche je proti demokracii správné, a pochopitelný je i Masarykův afekt vůči všemu antidemokratickému. Avšak také v demokracii existuje panství a nerovnost a odpůrce této státní normy není nutně nepřítel všeho humánního.
Ferdinad Peroutka, sám vášnivý demokrat, to věděl a napsal o Nietzschovi roku 1930 brilantní esej pod titulem Nikoliv nepřítel.
Nikoli advokát vůle k moci, nýbrž zastánce humanity zde tedy filosofuje kladivem.

Procitne-li občas v Masarykovi hlubší porozumění, je ihned zahnáno mocnými údery.

Například diferencovanější náhled, že Nietzsche „nezavrhuje lásky k bližnímu“ ve všem všudy, že jenom chce, aby to nebyla „slabošská, neenergická“ láska křesťanství, nýbrž „láska jiná, láska tvůrčí, tvrdá“ (IH 52), je o málo později nahrazen již citovaným heslem: „Žádná humanita, nýbrž tvrdost“.
(Zdroj: Heftrich, Urs „Nietzsche v Čechách“, © nakladatelství Hynek, s.r.o., 1999, přeložila © Věra Koubová, 1999).

Následující texty na této stránce se již bezvýhradně věnují tvorbě Friedricha Nietzsche.

Zpět nahoru

ECCE HOMO JAK SE STÁT, ČÍM KDO JSME

Znám poněkud své výsady spisovatelské; v jednotlivých případech také mám dosvědčeno, jak přivyknutí mým spisům „kazí“ vkus. Nelze pak už prostě snésti jiné knihy, ze všech nejméně knihy filosofické. Je to vyznamenání, jemuž není rovno, vstoupiti do tohoto vyššího a delikátního světa – člověk nesmí k tomu nikterak být Němcem; je to na konec vyznamenání, kterého je třeba si zasloužiti. Ale kdo je se mnou spřízněn výší chtění, prožije přitom pravé ekstase učení: neboť přicházím z výší, jichž nikdy nedoletěl pták, znám propasti do nichž ještě ničí noha nezbloudila.

Bylo mi řečeno, že není možné, odložit moji knihu – že prý ruším i noční klid…
Zdroj: Friedrich Nietzsche, ECCE HOMO JAK SE STÁT, ČÍM KDO JSME. Přeložil a poznámkami opatřil © Josef Fischer, reprint vydání z roku 1929, vydalo nakladatelství © J. W. Hill v Olomouci roku 2001

RADOSTNÁ VĚDA

Radostná věda: to znamená saturnálie ducha, který trpělivě vzdoroval strašlivému dlouhodobému tlaku - trpělivě, přísně, chladně, aniž by podlehl, ale bez naděje -, a který je nyní pojednou přepaden nadějí, nadějí na zdraví, opojností uzdravování. Není pak divu, že při tom vytryskne na světlo mnoho nerozumného a pošetilého, mnoho rozpustilé něžnosti, plýtvané dokonce na problémy, které mají bodlinatý kožich a nehodí se k laskání a lákání. Celá tato kniha není právě ničím než radostným svátkem po dlouhém strádání a času bezmoci, jásotem vracejících se sil, nově probuzené víry v zítřek a pozítří, náhlého cítění a tušení budoucnosti, blížících se dobrodružství, opět otevřených moří, opět možných, opět věřených cílů…
(Friedrich Nietzsche, Ruta u Janova na podzim roku 1886.)

60.
Ženy a jejich působení na dálku. - Mám ještě uši? Nejsem už jen ucho a nic jiného? Stojím zde vprostřed požáru příboje, jehož bílé plameny vyšlehují až k mým nohám: - ze všech stran to na mě vyje, hrozí, křičí, ječí, zatímco v nejhlubších hlubinách zpívá svou árii starý zemětřas, tupě jak řvoucí býk: tak si přitom vydupává zemětřesný takt, že se dokonce i těmto zvětralým skalním obludám chvěje srdce v těle.

A tu se náhle, zrozena z ničeho, zjevuje před branou tohoto pekelného bludiště, jen pár sáhů odtud, - vznosná plachetnice, mlčenlivě klouzající po vlnách jako přízrak. Ach ta příznačná krása! Jakým kouzlem se mne dotýká! Jakže? Nalodil se tu snad veškerý klid a veškerá mlčenlivost světa? Sedí na tomto tichém místě samo štěstí, mé šťastnější, zvěčnělé druhé já? Nebýt mrtev, a přece už ani nežít? Jako jakási strašidelná, tichá, zírající, klouzající, vznášivá bytost na rozhraní? Podoben lodi, jež svými bílými plachtami pluje jako obrovský motýl nad temným mořem! Ano! Plout nad bytím! To je ono! To by bylo ono!

- Neudělal ze mě ten hluk fantastu? Každý velký hluk působí, že klademe štěstí do ticha a do dáli. Když muž stojí uprostřed svého hluku, uprostřed svého příboje vrhů a rozvrhů: tu vidí proplouvat kolem sebe tiché kouzelné bytosti, po jejichž štěstí a ústraní touží, - a to jsou ženy.

Téměř má za to, že tam, u žen, dlí jeho lepší já: že se v těchto tišinách i nejhlasitější příboj promění v naprosté ticho a život sám v sen o životě.

Avšak! Avšak! Můj šlechetný snílku, i na nejkrásnější plachetnici je ještě tolik zvuků a hluku, a bohužel tolik malicherného, ubohého hluku!
Kouzlo a nejmocnější působení žen tkví, abychom mluvili s filosofy, v působení na dálku, actio in distans: k tomu však patří, nejprve a především - distance!

324.
In media vita. - Ne! Život mne nezklamal! Rok od roku je pro mne spíš pravdivější, lákavější a tajemnější; ode dne, kdy mne navštívila velká osvoboditelka, ona myšlenka, že život by mohl být experimentem poznávajícího - a nikoli povinností, nikoli sudbou, nikoli klamem! A poznání samo: ať si je pro jiné něčím jiným, například ložem ke spočinutí nebo cestou k takovému loži nebo zábavou nebo zahálkou, - pro mne je světem nebezpečenství a vítězství, v němž mají i heroické pocity své jeviště a kolbiště.

„Život prostředkem poznání“ - s touto zásadou v srdci může člověk žít nejen šťastně, nýbrž i radostně, a také se radostně smát! A kdo by vůbec uměl dobře se smát a dobře žít, kdyby nejprve neuměl dobře válčit a vítězit.

206.
Za deště. - Prší a já myslím na ty ubohé lidi, kteří se teď choulí k sobě, se svými četnými starostmi a bez dovednosti je zakrýt, každý tedy připraven a ochoten ublížit druhému a připravit si i za špatného počasí jakýsi žalostný pocit libosti. - Toto, jedině toto je chudoba chudých!

216.
Nebezpečí v hlase. - S velmi silným hlasem v hrdle není člověk takřka schopen myslet jemné věci.

232.
Snění. - Člověk buď nesní vůbec, anebo zajímavě. - Musíme se učit také tak bdít: - buď vůbec ne, anebo zajímavě.

252.
Raději dlužni. - „Raději zůstat dlužni než platit mincí, jež nenese náš obraz!“ - to vyžaduje naše suverenita.

262.
Sub specie aeterni.
- A.: „Vzdaluješ se stále rychleji od živých: brzy tě vyškrtnou ze svých seznamů!“
- B.: „To je také jediný prostředek, jak se podílet na výsadě mrtvých.“
- A.: „Na jaké výsadě?“
- B.: „Už nezemřít!“

264.
Co konáme. - Co konáme, není nikdy chápáno, nýbrž vždy jen chváleno nebo haněno.

265.
Poslední skepse. - Co jsou nakonec lidské pravdy? - Jsou to nevyvratitelné lidské omyly.

268.
Co vede k heroismu? - Kráčet vstříc zároveň svému největšímu utrpení i své největší naději.

269.
V co věříš? - V toto: že musí být nově určena váha všech věcí.

270.
Co praví tvé svědomí? - „Staň se tím, kým jsi.“

271.
V čem je pro tebe největší nebezpečí? - V soucitu.

272.
Co miluješ na druhých? - Své naděje.

273.
Koho nazýváš špatným? - Toho, kdo chce neustále zahanbovat.

274.
Co je pro tebe vůbec nejlidštější? - Ušetřit někoho zahanbení.

275.
Co je pečetí dosažené svobody? - Už se před sebou nestydět.

281.
Umění najít konec. - Nejznamenitější mistry lze rozeznat podle toho, že v malých i velkých věcech umějí dokonalým způsobem najít konec, ať je to konec melodie nebo myšlenky, ať je to pátý akt tragedie nebo státnického činu. Druhořadí velikáni ke konci vždy zneklidní a nesestupují k moři s tak hrdou a klidnou vyrovnaností, jako například pohoří u Porto fino - tam, kde janovský záliv končí svůj zpěv.

296.
Stálá pověst. - Stálá pověst byla odjakživa věcí nanejvýš prospěšnou; a kdekoli je společnost ještě ovládána stádním instinktem, je ještě i dnes pro každého jednotlivce nejúčelnější, vydává-li svůj charakter a svou činnost za neměnné, - i když takové v podstatě nejsou.

„Je na něj spolehnutí, nemění se“: - to je ve všech nebezpečných situacích společnosti chvála, která nejvíc znamená. Společnost se zadostiučiněním cítí, že ve ctnosti jednoho, ve ctižádosti druhého, v myšlení a vášni třetího má spolehlivý za všech okolností připravený nástroj, - a odměňuje tuto povahu nástroje, tuto věrnost sobě, neproměnnost v názorech, snahách, a dokonce i v nectnostech, svými nejvyššími poctami.

Takové ocenění, které vzkvétalo a vzkvétá všude zároveň s mravností mravů, vychovává „charaktery“ a o veškerém střídání, změně názoru, sebeproměňování šíří špatnou pověst. A právě toto je bezpochyby - byť byla jinak výhodnost takového způsobu myšlení jakkoli velká - pro poznání tím nejškodlivějším druhem všeobecného soudu: neboť právě odhodlání poznávajícího vyslovit se kdykoli statečně proti svému dosavadnímu mínění a vůbec být ve vztahu ke všemu, co se v nás chce stát pevným, povýtce nedůvěřivý, - to vše je zde odsouzeno a opředeno špatnou pověstí.

Smýšlení poznávajícího, jenž je v rozporu se „stálou pověstí“, platí za nedůstojné, zatímco zkamenělost názorů má veškerou důstojnost na své straně: - ještě dnes musíme žít pod klatbou takových pravidel! Jak těžce se žije, cítí-li člověk proti sobě a kolem sebe soud mnoha tisíciletí! Je pravděpodobné, že po mnoho tisíciletí bylo poznání provázeno špatným svědomím a že v historii největších duchů se muselo vyskytovat velké množství sebeopovržení a tajné bídy.

297.
Moci odporovat. - Každý dnes ví, že schopnost snést odpor je známkou vysoké kultury. Někteří dokonce vědí, že vyšší člověk odpor vůči sobě vyžaduje a vyvolává, aby se mu ukázala jeho vlastní, dosud neznámá nespravedlnost. Avšak moci odporovat, získat dobré svědomí při napadání všeho navyklého, tradičního, uctívaného, - to je víc než v obou předchozích případech, to je ono opravdu velké, nové, obdivuhodné v naší kultuře, největší krok osvobozeného ducha: kdo ví toto?

304.
Zříkat se konáním. - V zásadě jsou mi proti mysli všechny morálky, jež nabádají: „Toho nečiň! Odříkej se! Překonej se!“ - naproti tomu jsem nakloněn všem morálkám, které mne pobízejí, abych něco dělal, znovu a znovu, od rána do večera, a v noci aby se mi o tom zdálo a já nemohl myslet na nic jiného než: jak to vykonat dobře, tak dobře, jak je to právě pro mne jedině možné!

Kdo takto žije, od toho postupně odpadává, co k takovému životu nepatří: bez nenávisti a odporu vidí, jak jej dnes opouští to a zítra ono, jak zežloutlé listy, které odvane ze stromu každý čerstvý větřík: anebo vůbec nevidí, že jej to opouští, tak přísně pohlíží jeho oko k jeho cíli a vůbec kupředu, nikoli stranou, zpátky či dolů.

„Naše konání nechť určuje, čeho se zříkáme: zříkat se konáním“ - tak se mi to líbí, tak zní mé placitum. Nechci však s otevřenýma očima usilovat o vlastní ochuzení, nemám rád žádné negativní ctnosti, - ctnosti, jejichž podstatou je popírání a odříkání samo.
(Ukázky z knihy Friedricha Nietzsche „Radostná věda“, nakladatelství © Votobia  1996, přeložila © Věra Koubová.)

Zpět nahoru

MIMO DOBRO A ZLO

Hlava sedmá, § 223

Evropský smíšený člověk; koneckonců obstojně ošklivý plebejec; potřebuje nezbytně kostým: má zapotřebí historie jako skladiště kostýmů. Ovšemže si přitom všimne, že mu žádný dost dobře nepadne - takže je střídá a střídá.

Podívejme se na devatenácté století se zřetelem na tyto rychlé náklonnosti a proměny stylových maškarád; i na okamžiky zoufalství nad tím, že nám „nic nepadne“. Nic nepomůže, jestli se předvádíme romanticky nebo klasicky nebo křesťansky nebo florentinsky nebo barokně nebo „nacionálně“, in moribus et artibus: „nesluší nám to“!

Ale „duch“, zvláště „historický duch“, si i na tomto zoufalství vynajde nějakou přednost: stále znovu je zkoušen, ohýbán, odkládán, balen, především studován nový kus minulých časů a cizích světů: my jsme prvním vystudovaným věkem in puncto „kostýmů“, mám na mysli morálek, věroučných dogmat, uměleckých vkusů a náboženství, připraveni jako ještě žádná jiná doba na karneval ve velkém stylu, na nejduchovnější masopustní rej a veselí, na transcendentální výši nejvyšší blbosti a aristofanský výsměch světu.

Možná že právě zde ještě odhalíme říši pro své vynalézání, onu říši, kde ještě i my můžeme být originální, třeba jako parodisté světových dějin a šaškové boží - možná že, i kdyby nic z dneška nemělo budoucnost, právě náš smích ještě budoucnost má!
(Zdroj: Mimo dobro a zlo, nakladatelství © Aurora 1996, napsal Friedrich Nietzsche,
v Sils-Maria, Oberengadin v červnu roku 1885, přeložila © Věra Koubová)


Zpět nahoru

TAK PRAVIL ZARATHUSTRA ...

O nové modle

Kdesi jsou ještě národové a stáda, nikoli však u nás, bratří moji: u nás jsou státy. Stát? Co je to? Nuže dobrá! Teď mi otevřte uši, neb teď vám řeknu své slovo o smrti národů.

Stát, tak se jmenuje nejstudenější ze všech studených netvorů. Studeně také lže; a tato lež mu leze z tlamy: „Já, stát, jsem národ!“

Lež! Tvůrci to byli, ti stvořili národy a nad ně zavěsili víru a lásku: tak sloužili životu.

Ničitelé to jsou: ti na velký dav líčí pasti a zvou je státem: zavěšují nad ně meč a sto chtíčů.

Kde ještě je národ, tam nerozumí státu a má k němu zášť jako k uhrančivému pohledu a k hříchu proti mravům a právům.

Toto znamení vám dávám: každý národ mluví svým jazykem dobra i zla: tomu nerozumí soused. Svůj vlastní jazyk si vynalezl každý národ v mravech i právech.

Ale stát lže všemi jazyky dobra i zla; a cokoli mluví, lže - a cokoli má, ukradl.

Nepravé je na něm všecko; ukradenými zuby kouše, kousavý. Nepravé jsou i jeho vnitřnosti.

Zmatení jazyků dobra i zla: toto znamení vám dávám za znamení státu. Věru, vůli k smrti značí toto znamení! Věru, kyne kazatelům smrti!

Přespříliš mnoho rodí se lidí: pro přebytečné byl vynalezen stát!

Hleďte mi jen, jak je láká k sobě, těch přespříliš mnoho! Jak je dáví a žvýká a přežvykuje!

„Na zemi není nic většího nade mne: jsem pořádajícím prstem božím“ - tak řve ten netvor. A na kolena neklesají jen ti, kdož mají dlouhé uši a krátký zrak!

Ach, také vám, vy velké duše, našeptává své ponuré lži! Ach, uhodne bohatá srdce, jež se ráda rozplývají!

Ano, i vás uhodne, vy vítězové nad starým bohem! Zemdleli jste v boji, a teď vaše mdloba ještě nové modle slouží!

Hrdiny a ctné muže ráda by kolem sebe rozestavila, ta nová modla! Rád se sluní v slunečním svitu dobrých svědomí - ten studený netvor!

Všechno dá vám ta nová modla, budete-li vy se jí klaněti: tak si skoupí jas vašich ctností a pohled vašich hrdých zraků.

Navnadit chce vámi ty, jichž je přespříliš mnoho! Ano, pekelný kousek byl tu vynalezen, kůň smrti, jenž řinčí ve zdobě božských poct.

Ano, hromadné umírání bylo tu vynalezeno, jež samo sebe velebí za život: věru, milostná služba všem kazatelům smrti!

Státem zvu, kde všichni pijí jed, ať dobří či nedobří: státem, kde všichni ztrácejí sebe, ať dobří či nedobří: státem, kde pomalá sebevražda všech, se jmenuje - „životem“.

Pohleďte mi jenom na ty přebytečné! Kradou si díla vynálezců a poklady mudrců: Vzděláním jmenují svou krádež - a vše se jim stává chorobou a trampotou!

Pohleďte mi jenom na ty přebytečné! Nemocni jsou stále, zvracejí svou žluč a jmenují to novinami. Dáví se navzájem a nestráví se ani.

Pohleďte mi jenom na ty přebytečné! Nabývají bohatství a bohatnouce chudnou. Chtějí moc a především sochor moci, hodně peněz - ti nemohoucí!

Pohleďte, jak šplhají, ty mrštné opice! Šplhají přes sebe, a tak se strhují do bahna, do hloubky.

K trůnu směřují všichni: je to jejich šílenství - jako by na trůnu sedělo štěstí! Často sedí na trůně bahno - a často též trůn na bahně.

Šílenci a šplhající opice jsou mi ti všichni a příliš jsou uříceni. Nelibě mi páchne jejich modla, ten studený netvor: nelibě mi páchnou všichni dohromady, ti modloslužebníci.

Bratří moji, což se chcete zadusit ve výparu jejich úst a chtivostí? To raději rozbijte okna a skočte na volný vzduch!

Vyhněte se přece zápachu! Odstupte od modlářství lidí přebytečných!

Vyhněte se přece zápachu! Odstupte od dýmu těchto lidských obětí!

Otevřena je země také teď ještě velikým duším. Jest ještě mnoho prázdných míst pro samojediné a dvojjediné, a kolem nich vane vůně tichých moří.

Otevřen a uvolněn je ještě volný život velikým duším. Věru, kdo málo má majetku, tím méně je majetkem jiného: pochválena buď malá chudoba!

Tam, kde přestává stát, tam se teprve počíná člověk, jenž není přebytečný: tam se počíná píseň nezbytnosti, ten jedinečný, nenahraditelný nápěv.

Tam, kde přestává stát - jen mi tam pohleďte, bratří moji! Nevidíte jich, duhy a mostů nadčlověka?
Tak pravil Zarathustra.
Zpět nahoru

O čtení a psaní

Ze všeho co je psáno, miluji jen to, co kdo píše svou krví.

Piš krví: a zvíš, krev že je duchem.

Nelze snadno rozumněti cizí krvi: v nenávisti mám čtoucí zahaleče.

Kdo čtenáře zná, pro čtenáře nic už nedělá. Ještě sto let čtenářů – a duch sám zatuchne.

To, že kdokoli smí se učiti čísti, nezkazí posléze jen psaní, než i přemýšlení.

Kdysi duch byl bohem, pak se stal člověkem, ba nyní stává se luzou.

Kdo píše krví a průpověďmi, nechce, aby ho čtli, nýbrž aby se mu učili nazpaměť.

V horách jest nejbližší cesta z vrcholu na vrchol: ale k tomu je třeba, abys měl dlouhé nohy. Průpovědi mají býti vrcholy: a ti, k nimž se mluví, lidé velcí a vysoce vzrostlí.

Vzduch řídký a čistý, nebezpečenství blízko a v duchu samou radostnou zlobu: tak se to dobře vespolek snáší.

Chci kolem sebe mít skřítky, neboť jsem odvážný. Odvaha, jež zaplašuje příšery, sama si vytváří skřítky – odvaha chce se smát.

Já již necítím s vámi: toto mračno, jež vidím pod sebou, tato čerň a tato tíha, které se směji – právě to jest mračno vašich bouřek.

Vzhlížíte vzhůru, toužíte-li po povznesení. A já shlížím dolů, protože povznesen jsem.

Kdo z vás dovede se smát a spolu být povznesen?

Kdo stoupá po nejstrmějších horách, směje se všem truchlohrám i truchlo-vážnostem.

Odvážnými, bezstarostnými, výsměšnými, násilnickými - tak nás chce moudrost: je ženou a nemiluje nikdy než muže válečníka. Pravíte mi: „Těžko snášeti život.“ Ale k čemu byste dopoledne měli svou pýchu a k večeru svou oddanost?

Těžko snášeti život: ale nebuďte mi přece tak mazliví! Jsme všichni dohromady oslové a oslice a máme vzít pěkně na sebe svůj náklad.

Co nám společného s růžovým poupátkem, které se chví, že kapka rosy mu leží na těle?

Pravda: milujeme život, že jsme uvykli ne životu, než milování.

Je vždy něco bláznovství v lásce. Ale také vždy něco rozumu v bláznovství.

A též mně, jenž životu přeji, zdá se, že motýl i bublina i co se jim podobá mezi lidmi, ví o štěstí nejvíce.

Vidět, jak se třepotají ony pošetilé, půvabné, pohyblivé dušičky - to svádí Zarathustru k slzám a písním.

Jen v toho boha bych věřil, který by uměl tančit.

A když jsem viděl svého ďábla, shledal jsem ho vážným, důkladným, hlubokým, slavnostním: byl to duch tíže - jím padají všechny věci.

Nikoli hněvem, leč smíchem se zabíjí. Vzhůru, zabme ducha tíže!

Naučil jsem se chodit: od té doby si nebráním v běhu. Naučil jsem se létat: od té doby nechci býti teprve strkán, mám-li se hnouti.

Teď jsem lehký, teď letím, teď sebe zřím pod sebou, teď bůh mým nitrem tančí. -

Tak pravil Zarathustra.
(Zdroj: Friedrich Nietzsche, "Tak pravil Zarathustra", nakladatelství © Votobia 1995, přeložil © Otokar Fischer)