Ecce homo | Píseň noci

ECCE HOMO

Kdo ví, jak dýchat vzduch mých spisů, ví, že to je horský vzduch, silný vzduch. Je třeba být pro něj stvořen, jinak je z něho nemalé nebezpečí nachlazení.
Je blízko k ledovcům, samota je nesmírná - ale jak klidně leží všechny věci ve světle! jak volně se tu dýchá! jak nesmírně mnoho tu člověk cítí pod sebou! -

Filosofie, jak jsem jí dosud rozuměl a ji žil, znamená dobrovolně žít v ledu a velehorách - vyhledávati všechno cizí a pochybné v životě, všechno co dosud morálka dávala do klatby. Naučil jsem se dlouhou zkušeností, kterou mi dalo takovéto putování v zakázaných oblastech, hodně jinak se dívat na příčiny dosavadního moralisování a idealisování, nežli je snad vítáno: vysvitly mi skryté dějiny filosofů, psychologie jejich velikých jmen.

Kolik pravdy který duch snese, kolika pravdy se odváží ? to se mi stávalo stále více vlastním měřítkem hodnoty.

Omyl (- víra v ideál -) není slepota, omyl je zbabělost… Každá vymoženost, každý krok kupředu v poznání přímo plyne z odvahy, z tvrdosti k sobě, z čistotnosti k sobě... Nevyvracím ideálů, jen si na ně oblékám rukavičkyNitimur in vetitum: v tomto znamení zvítězí jednou moje filosofie, neboť dosud byla zakazována zásadně vždy jen pravda.


Znám poněkud své výsady spisovatelské; v jednotlivých případech také mám dosvědčeno, jak přivyknutí mým spisům kazí vkus. Nelze pak už prostě snésti jiné knihy, ze všech nejméně pak knihy filosofické

Kdo má být uprostřed tvrdých pravd dobré mysli a vesel, nesměl se nikdy šetřit, musí mít tvrdost mezi svými zvyky. Vymýšlím-li si obraz dokonalého čtenáře, stane se z něho vždy netvor odvahy a zvědavosti, kromě toho ještě něco ohebného, lstivého, opatrného, rozený dobrodruh a objevitel. Konečně: nedovedl bych to říci lépe, ke komu jediné v podstatě mluvím, nežli to řekl Zarathustra: komu jediné chce vypravovat svou hádanku?

Vám, směle hledajícím pokušitelům a komukoli, kdo s úskočnými plachtami se kdy vypravil na strašlivá moře, -

vám, zmámeným hádankou, vám, kdož se těšíte z dvojsvitu, vám, jejichž duše flétnami jest vábena k jícnům všech bludiští: - neb nechce se vám zbabělou rukou tápati po niti; a kde můžete uhodnouti, tam v zášti máte usuzování -

- Na loggii, vysoko nad piazzou Barberini, odkud je vidět na celý Řím a slyšet, jak v hloubi dole šumí fontána, byla zbásněna nejosamělejší píseň, jež kdy byla básněna, Píseň noci

Píseň noci - nesmrtelný žal toho, kdo je odsouzen nadbytkem světla a moci, svou slunečnou povahou, aby nemiloval.

Píseň noci

Je noc: teď hlasitěji mluví vše řinoucí se studny. A také má duše je řinoucí se studna.

Je noc: teď teprve procitají vše písně milujících. A také má duše je písní milujícího.

Cos neztišeného, neztišitelného jest ve mně, to se prodírá k hlasité řeči. Lačnost lásky jest ve mně, ta mluví sama jazykem lásky.

Jsem světlo: ach kéž bych byl nocí! Ale to jest má samota, že opásán jsem světlem.

Ach, bych byl temný a noční! Jak ssál bych u prsou světla!

A též vám bych žehnal, vy třpytné hvězdy a světlušky nahoře! - a blažen bych byl dary vašeho světla.

Já však žiji ve vlastním světle, plameny z mého nitra šlehající, nazpět do sebe vpíjím.

Neznám blaha těch, kdož berou; a často jsem snil o tom, že krásti je as ještě blaženější než bráti.

Toť moje chudoba, že má ruka si nikdy neodpočine od rozdávání; toť moje závist, že zřím oči čekající a noci ozářené touhou.

Ó kletbo všech, kteří rozdávají! Ó zatmění mého slunce! Ó touho po roztoužení! Ó hltavý hlade v nasycení!

Berou ode mne: ale dotýkám se ještě jejich duše? Je propast mezi dáváním a braním; a nejmenší propast nejtíže se překlene.

Hlad vzrůstá z mé krásy: rád bych ublížil těm, kterým svítím, rád bych oloupil ty, jež jsem obdaroval: - tak hladovím po zlobě.

Odtahuje ruku, když se jí ruka již napřahuje vstříc; váhaje jako vodopád, jenž v pádu ještě váhá: - tak hladovím po zlobě.

Takovou mstu si vymýšlí mé bohatství: taková potměšilost vyvěrá z mé samoty.

Mé blaho darující zemřelo darujíc, má ctnost se nabažila sebe samy pro svůj nadbytek.

Kdo stále daruje, je v nebezpečí, že pozbude studu; kdo stále rozdává, od samého rozdávání má mozoly na ruce i na srdci.

Mé oko již nepřetéká, vidí-li stud prosících; má zatvrdlá ruka již necítí, jak se chvějí ruce naplňované.

Kam se poděla slza mému oku, kam pýří mému srdci? Ó samoto všech darujících! Ó mlčenlivosti všech svítících!

Mnoho sluncí krouží pustým prostorem: ke všemu co je temné, promlouvají svým světlem, - ke mně jsou něma.

Ó, to jest nepřátelství světla proti tomu co svítí: bez milosrdenství koluje světlo svými drahami.

Nespravedlivo v hloubi srdce k tomu, co svítí, mrazivé k sluncím, koluje každé slunce.

Podobna vichru, létají slunce svými drahami, toť jejich koloběh. Své neúprosné vůle jsou poslušna, toť jejich mráz.

Ó, teprve vy to jste, vy temní, vy noční, kdož tvoříte teplo z toho, co svítí! Ó, teprve vy vssáváte mléko a lahodu z vemen světla!

Ach, led je kol mne, má ruka se spálí ledovým dotykem; ach, žízeň je ve mně, ta prahne po žízni vaší!

Je noc: ach, že mi je souzeno býti světlem! A žízní po nočním temnu! A samotou!

Je noc: teď jako zdroj vyráží ze mne má touha, - mluviti toužím.

Je noc: teď hlasitěji mluví vše řinoucí se studny. A také má duše je řinoucí se studna.

Je noc: teď procitají vše písně milujících. A také má duše je písní milujícího. -


Nic takového nikdo nikdy nezbásnil, nikdy necítil, nikdy nevytrpěl: tak trpí jen bůh, jen Dionysos. Odpovědí na takový dithyramb slunečného osamění ve světle byla by Ariadna…

Kdo kromě mne ví, co je Ariadna!
Nikdo dosud neznal rozluštění všech takovýchto hádanek, pochybuji, že tu vůbec kdo i jen viděl hádanky.

(Zdroj: Friedrich Nietzsche, ECCE HOMO, nakladatelství © J. W. Hill 2001, přeložil © Josef Fišer.)

Zpět nahoru