OBSAH WEBU

O SMYSLU A VÝZNAMU MODERNÍ TECHNIKY

Proslov pana presidenta republiky DR. EDVARDA BENEŠE při prohlášení čestným doktorem věd technických na České vysoké škole technické Dr. Edvarda Beneše v Brně dne 16. března 1937. Projev pana presidenta republiky, pronesený za slavnostní příležitosti, jest pro československé technické tvoření vědecké i praktické takového významu, že jej otiskujeme s vysokým svolením v čele tohoto díla, směřujícího k povznesení a ocenění technické kultury se všech stanovisek.

I. ÚVOD.

Pane rektore, páni kolegové, dámy a pánové!

Děkuji Vám, pánové za čest, kterou jste mi prokázali jmenováním čestným doktorem své Vysoké školy technické; děkuji zvlášť za zcela mimořádnou poctu, již jste mi prokázali návrhem, aby Vaše Vysoká škola nesla moje jméno. Vláda Vašemu přání vyhověla, obě sněmovny ve věci té učinily významným způsobem rozhodnutí - na mně je, abych všem za to projevil upřímnou vděčnost a chápal to jako projev uznání mé práce, kterou jsem dosud konal. Před válkou jako docent pražské techniky jsem se obíral filosofickou a sociologickou stránkou problémů moderní techniky. Po válce jsem se mnoho zabýval smyslem, významem a důsledky moderní techniky v politice, v hospodářství, v sociálním a kulturním životě. Beru dnešní slavnost brněnské techniky jako uznání této práce i celkové své práce politické. A děkuji Vám za to ještě jednou.

II. FILOSOFIE TECHNIKY.

Uvažoval jsem mnoho o tom, co bych Vám při této příležitosti řekl. Rozhodl jsem se pro několik poznámek z filosofie a sociologie techniky, techniky ve světle bolestí, jež nám přináší naše doba. Pojem techniky dá se nejvšeobecněji formulovat jako soubor jednak všeho technického tvoření v celém jeho historickém vývoji, jednak výsledků a následků tohoto tvoření v životě sociálním, hospodářském a kulturním. Filosofie techniky je pak uvažování a souzení o tomto souboru všeho technického tvoření a jeho výsledků v jeho historickém vývoji a s hlediska určitého filosofického názoru na svět. ve svých konečných úvahách vyúsťuje filosofie techniky logicky ve zkoumání filosoficko-historická a metafysická.

V praxi je technika souborem všech činností, majících za cíl umožňovati a usnadňovati tvoření především nových hospodářských hodnot a hlavně všeobecná ovládání přírody ve všech jejích částech a oborech za pomoci zvlášť k tomu tvořených a vymýšlených prostředků, cest, nástrojů a strojů. V tomto smyslu je technika jedním z nejstarších výtvorů člověka - lidské kultury vůbec. Je současná s člověkem, s lidstvem, s prvními počátky jeho kulturního života.

Do pojmu techniky náleží tudíž také onen duševní proces, to duševní tvořivé, vynalézavé a umělecké - a to od nejstarších dob lidského vývoje - jímž technické vymoženosti, prostředky, nástroje, stroje vznikají a energie se vybavují. Proto je v technice tak důležité to, čemu se říká vynález, objev, objevitelství.

Během staletí se tyto objevené a vytvořené prostředky techniky měnily. Primitivní člověk chtěl ovládnout přírodu magickými a mystickými silami - to byla jeho technika. Starověký člověk měl první začátky primitivní techniky řemeslné; středověký řemeslník dospěl již k vyšší technice výrobní a stavební a moderní inženýr už má k dispozici celý rozmach přírodních věd z 19. století a podle toho celý systém prostředků ke své práci. Ale cíl všech těchto různých epoch a lidí byl vždy ve všech stadiích lidského vývoje týž: utvářeti a ovládnouti přírodní látky a přírodní energii ke speciálním lidským cílům a úkolům.

Filosofie techniky je výrazněji pěstována od posledních desetiletí 19. století. V Německu se chápe jako součást tzv. Philosophie der Kultur, ve Francii a v zemích anglosaských se pěstuje spíš jako sociologie techniky. Filosofy techniky byli jíž antičtí fysikové a technici, dále Plinius, Roger Bacon, Galilei, Kepler, Newton, Goethe, Lamarck, do jisté míry byli jimi všichni vynikající přírodovědci; v podstatě pěstovali filosofii techniky také mnozí sociální reformátoři, národohospodáři, socialističtí myslitelé, dnešní sociologové. V době nejposlednější pěstuje se filosofie techniky jako disciplina zvláštní; u Němců jsou dnes známi v tom smyslu zejména Ernst Kapp, Max Eyth, Eduard von Mayer, Du Bois-Reymond, Viktor Engelhardt, v poslední době píší o filosofii techniky a všech jejích problémech Dr. Eberhard Zschimmer, Hans Zbinden, Manfred Schröter, Hans Freyr, F. Dessauer, Hardensett a mnoho jiných. Také u Anglosasů je literatura dnes veliká, zejména o problému technokracie.

III. K HISTORII TECHNIKY.

Stav techniky ve starověku je dnes v historickém bádání celkem dobře znám. Připomínám technickou vyspělost starých Egypťanů v ovládání vod Nilu, ve stavbě obelisků a pyramid, jejich znalost hornictví - Dále Babyloňanů, Etrusků, Řeků a Římanů, u obou posledních jmenovitě v budování měst, silnic, vodovodů atd.

Celkem však i u těchto pokročilých národů práce rukou byla tehdy základem všeho hospodářského života, a i když se pracovalo na odbyt, byla příroda a její statky a produkty zpracovávány prostředky primitivními, pokud šlo o mechanické výkony pracovní.

Počátek středověku nebyl sice v Evropě pro rozvoj techniky do té míry přízniv jako vrcholné doby starověku, zato však rozkvétají v této době řemesla. Je tu již kovářství, hutnictví, zbrojířství, papírnictví, tkalcovství aj. v oboru vodních staveb vynikají ve středověku Číňané a Arabové a ve stavebnictví měst zvláště v pozdější době jest v popředí Indie. Uplatňuje se v této době snaha nahraditi práci lidských rukou prací zvířat a silami neorganickými, přichází doba techniky vyspělých řemesel a mechanisace práce.

Filosofové techniky celkem správně zdůrazňují, jak zdokonalující se technika hluboce působí na stav a rozvoj všeobecné kultury duchové a materiální. Z toho pak vyvozují někteří poněkud upřílišený závěr filosoficko-historický, že totiž vývoj lidské kultury vůbec je vlastně vývojem techniky.

Je třeba tu dát hodně pozor - snadno bychom se dostali prostě k historickému materialismu. Nezvratným faktem ovšem je, že objevitelský čin je vždy novým velikým faktorem dalšího vývoje lidské kultury. To znamená, že technika je jedním z nejúrodnějších polí činnosti lidského ducha, jako taková má bezprostřední vliv na formy lidského myšlení, na formy lidské práce a tím v důsledcích na sociální, politickou a mravní organisaci společnosti vůbec.

To vyniká nejvíce právě v poslední fázi historického vývoje techniky v době moderní.

Od 16. století začíná se ponenáhlu objevovat to, co se stalo vlastním základem triumfu moderní techniky: vývoj a rozkvět přírodních věd. K vrcholu se dospívá během 19. století a v době dnešní - žijeme v klasické době techniky.

Fysika od 16. století, kdy se stala skutečnou vědou, a chemie od té doby, kdy definitivně odstranila alchymii, jsouce nesena jmény: Galilei, Newton, Clairaut, Lagrange, Euler, d'Alembert, Laplace, Boyle, Lavoisier, Mendělejev, Kirchhoff, Beckquerel, Curie, Berthellot, Helmholtz, Maxwell, Hertz, Faraday, Thomson, daly základ novým epochálním vynálezům, týkajícím se světla, tepla elektřiny, chemické analysy a synthesy - počínaje parním strojem a konče v dnešní době radiem, televisí, teoriemi relativity, kvant, vlnové mechaniky a elektrické teorie valenční, kdy vodíkové jádro a elektron tvoří základní stavební jednotku všeh ostatních prvků, a prahmota, o které již před Aristotelem se zmiňuje při výkladu složení a rozličných vlastností látek Demokritos, se stává vědeckou realitou. Tyto objevy daly ráz celé moderní technice a tím rozhodujícím způsobem spoluvytvářely hospodářskou, sociální a politickou strukturu společnosti, jak se nám jeví od začátku století devatenáctého.

IV. HOSPODÁŘSKÉ A SOCIÁLNÍ DŮSLEDKY MODERNÍ TECHNIKY.

Vynalezení parního stroje, lokomotivy a železnice a jejich využití způsobilo velkou hospodářsko-sociální revoluci století 19. a vytvořilo to, čemu dnes říkáme průmyslová civilisace, tj. strojní a tovární masovou výrobu, budování velikých agglomerací městských, zesílení výroby a spotřeby, seskupení a později i organisování velikých soustředěných mas dělnických, silný obchod vnitřní i mezinárodní a veliké zbohatnutí celé třídy buržoasní a tím i její velikou politickou a sociální moc. Doplněním stroje parního strojem elektrickým a užitím elektřiny vůbec se tato takzvaná průmyslová civilisace ještě zdokonalila a zesílila.

Vznik průmyslové civilisace odpovídá politicky pádu feudalismu, vytvoření nové vládnoucí třídy buržoasní a ustanovení vládního režimu liberálního a konstitučního, vzniklého z francouzské revoluce. Od let šedesátých do konce století 19. stává se moderní buržoasie pánem situace, páteří moderní společnosti, symbolem daného sociálního řádu. Masové hnutí dělnické, které se po prvé jasně objevuje jako čtvrtý stav v revoluci r.1848, je nutným jejím průvodním zjevem: vynucuje si je továrna a její řád sociální a mravní a městská agglomerace mas dělnických.

Ve 20. století ten vývoj ještě dále pokračoval. Parní stroj, užitý ke konání práce téměř na každém místě, ve všech oborech výroby, u železných drah k pohonu ve formě lokomotiv a při plavbě k pohonu parníků, zvláště po uplatnění lodního šroubu, byl doplněn elektromotorem, parní turbinou a motorem výbušným, který znamená novou epochu ve vývoji dopravy - vznik automobilismu a letectví. Pára a elektřina byly doplněny výbušnými plyny, a to v době, kdy se již telegraf a telefon stal pro komunikaci podstatnou součástí dnešního denního života. Tím se vytvořil nový div světa: vzdálenost je překonána, prostor jest zmenšen, přeprava lidí, jejich styk na největší vzdálenost je tak zdokonalen, že svět se sjednotil do nebývalé a nečekané míry.

Sjednocení světa znamená jeho velikou vzájemnou souvislost a tím závislost: závislost hospodářskou a finanční, závislost politickou a kulturní. Výměna lidí, zboží, ideí, stala se tak rozsáhlou a rychlou, že se svět sobě rychle přizpůsobuje, navzájem se napodobuje, o sobě rychle informuje a vlivy všeho druhu přejímá, krátce ve všech směrech se vyrovnává a unifikuje. Dopravní technika, odstranivší prostor, vynutila si v celém životě moderního člověka nové tempo, nebývalou rychlost a změnila tím ve všech směrech povrch země a celý náš život.

Průmyslová civilisace, založivši však všecku svou činnost a existenci na stroji parním, pak elektrickém a výbušném, jehož vnitřní podstatou je pracovat rychle a pracovat stále, aby se co nejvíce rentoval, vytváří továrny stále větší a větší, provádí dělbu práce velmi specialisovanou, vytváří seriovou výrobu a standardisaci produktů a potřeb, jedním slovem: zesiluje úžasně tempo celé výroby. Ford a Baťa je poslední slovo tohoto stavu průmyslové výroby.

Průmyslový dělník je nucen ke stálému napětí, jež svým monotóním mechanicismem vede k soustavnému přepínání fysickému, duševnímu a nervovému. Na tom nic nemění moderní ochranné zákonodárství průmyslové a sociální, jež je skutečným dobrodiním průmyslového dělníka. Stroj se prostě začíná míjet původním posláním. Původně byl symbolem onoho velikého zjevu v lidské společnosti, který je svým dosahem jakousi revolucí: ovládnutí přírody člověkem. V tom dosáhl moderní člověk skutečného triumfu. Triumf je bohužel tak dokonalý, že nakonec začal stroj zotročovati člověka samotného - jako součást dnešního stavu přírody a společnosti. Vývoj mašinismu vytvořil prostě z dělníka na konec také jen mašinu, lidská ruka ve velikém počtu případů stala se už jen kolečkem stroje.

Je však faktem, že tento nový stav způsobil zvýšený standard životní, že v mnohém zpříjemnil život nejširších vrstev lidu a jejich úroveň materiální a kulturní velmi zdokonalil. Zintensivněná výroba úžasně obohatila dnešní lidstvo jako celek a dnešní buržoasii jako třídu. Po pravdě budiž řečeno, že i třídy ostatní. Rozšířila spotřebu, zjemnila a zvýšila životní úroveň, rozšířila materiální i kulturní zájmy dnešních lidí - udělala z většiny z nich tzv. kulturní a moderní lidi. Věda, filosofie, umění, literatura, vůbec celý kulturní život se ve větší prosperitě nesmírně zmnožil, zintensivnil; vymoženosti vědy a filosofického bádání, tvorba umělecká a literární staly se nezbytným předmětem denního života veliké části dnešního lidstva. Co jen v tomto smyslu dnes znamenají např. kniha, noviny, divadla, kinematografy a radio!

Tento nový stav zmnožil ovšem také práci: dnešní člověk pracuje a musí pracovat více nežli člověk civilisace předcházející. Stroj, který měl být sluhou člověka v práci, její kvantitu a pracovní úsilí nezmenšil; naopak nutí člověka pracovat více, systematičtěji, intensivněji a promyšleněji. Dopravní prostředky dnešní doby stávají se pak měřítkem rychlosti a efektivity práce a zároveň symbolem horečné činnosti dnešní společnosti, která je stále v úžasné aktivitě, ve stálém pohybu, nervositě, neklidu, nejistotě.

Strojovou výrobu, zdokonalenním dopravy, mezinárodním obchodem, sjednocením světa byl vytvořen dále zvláštní národní a pak mezinárodní systém finanční, peněžní a pak úvěrní, který svět navzájem ještě více spoutal a učinil jej po všech stránkách všeobecně vzájemně závislým. To v okamžiku hospodářské deprese a krise - jež, jak známo, zvýšenou výrobou a v poslední době racionalisací při nedokonalé distribuci pravidelně se dostavuje - nejistotu, nervosnost, neklid a strach zmnohonásobuje, neboť v institucích finančních a úvěrových je každý hospodářský a sociální systém nejcitlivější. Naše civilisace se vším tím dostáva do stadia, kdy překonává sama sebe a kdy výsledky jejího úsilí přinášejí s sebou zárodky vlastní smrti nebo aspoň ohrožování vlastní existence.

Konečně bych chtěl konstatovat poslední významný fakt, charakterisující dobu průmyslové civilisace: zlepšená životní úroveň a zvýšené bohatství jí umožnily zvašovat natalitu obyvatelstva a snižovat jeho úmrtnost. Na počátku 19. století počítalo se ve světě asi 800 milionů lidí; dnes vzrostlo lidstvo přibližně asi na 2 000 milionů jedinců. Větší hustota obyvatelstva zintesivňuje styk společenský, zejména činnost výrobní a spotřební, a automaticky žene společnost do tendencí kollektivistických, poněvadž vyvolává organisační problémy, jež se nedají řešit jinak nežli stále větším a stoupajícím státním intervencionismem. Ani na to nesmí naše doba a politika zapomínat.

V. DILEMNA MODERNÍHO TECHNIKA

Tak stojíme v první třetině 20. století po staletém vývoji techniky před sporem dvou potírajících se názorů o technice a jejich důsledků pro moderního člověka: na jedné straně obdiv a nadšené opěvování techniky jako vrcholu lidské duševní a materiální činnosti, základu všeho pokroku, moderní zjemnělé kultury a masového blahobytu - na druhé straně odsouzení techniky jako hlavní příčiny všeho zla našeho století, jako příčiny hospodářské anarchie, sociálního a mravního rozvratu, nezaměstnanosti, zotročení jedince, jeho rozmělnění v mase, zmaterialisování doby a jejích tužeb, odduševnění člověka vůbec a konečně hnaní společnosti ke kolektivismu a komunismu.

Ten boj začal už Rousseauovou polemikou proti moderní civilisaci a obhajobou štěstí primitivního, přírodního člověka, vedl přes Goetha, Ruskina, Dostojevského, Tolstého ke Ghandimu a nacházel svůj výraz u řady sociálních reformátorů a filosofů techniky v době poslední; objevuje se často hodně výrazně u filosofů historie - Oswald Spengler např. je sám se sebou důsledný, když i důsledky moderní techniky pro vývoj Evropy a světa vidí krajně pesimisticky - a končí u spisovatelů (jako Wells), kteří ve své fantasii dovedou krásně domyslit vývoj techniky anebo hrůzně domalovat konce jejích výzkumů - náš Karel Čapek v RUR podal nám také svou analysu moderní techniky.

Na jedné straně jsme unášeni grandiosními výsledky moderní techniky: stroje vše přemáhající, telegraf, telefon, elektřina, magnet, divy techniky světelné, železnice, auto, letadlo, radio, televise, grandiosní stavby a divy stavitelské techniky, železné konstrukce, výsledky chemické analysy a synthesy - to vše jsou aktiva, která nelze ani dost docenit. a kdo by mohl pochybovat o sociální hodnotě jiných důsledků moderní techniky jako zvýšení a zlepšení podmínek zdraví, výživy, životnosti a prodloužení života, zvýšení celkové sociální a hospodářské úrovně lidových mas, účast ve vyšší kultuře a vzdělání širokých vrstev lidu, všeobecné zvýšení bohatství materiálního i kulturního a duševního.

Na druhé straně zastánci boje proti modernímu mašinismu a proti důsledkům moderní techniky vedle zdůrazňování pustoty moderních měst a fabrik, zotročení, odduševnění člověka, zničení přírody, zkomplikování sociálního života, vytvoření moderního nemocného člověka k nám volají: technika, která telefonem, telegrafem, železnicí radiem, letadlem národy a státy sblížila, svět zmenšila a jedny na druhých učinila v nebývalé míře závislými, současně se stává v neuvěřitelné míře nástrojem nacionalistických a expansivních cílů a instinktů tzv. dynamických států a národů, nástrojem průmyslových, kapitalistických nemilosrdných vyssavačů, politických bezohledných ovladatelů. Místo aby zdvihala všeobecnou kulturní a duchovou úroveň mas, dopomáhá moderní fysika, chemie a biologie k vytváření grandiosních výzbrojních průmyslů, pekelných strojů, bomb, otravných plynů, tanků a letadel; místo aby chemie a biologie zdvihala zdravotní podmínky lidského žití, předstihují se státy v přípravách války chemické a bakteriologické, neuvědomujíce si ani, k jaké perversitě se došlo v morálních a duchovních koncepcích také následkem dnešního ohromného rozvoje moderní techniky.

A pesimisté vidí již v celé své hrůze příští válku, jež bude vedena nejhrůznějšími technickými prostředky a výzkumy a která fatálně vyvolá zpustošení, zničení všeho moderního života, vší moderní kultury, průmyslu, zemědělství, měst, vyhubí národy a zničí státy, krátce: technika dojde k svému poslednímu paradoxu: zničí svět, kulturu a samu sebe. V tom je celá tragedie dnešního technika a moderní techniky vůbec.

Jak se máme k problému tomu my všichni a jak se máte k němu postavit Vy technikové? Víme všichni, že návrat zpět není možný. Jaký má a může býti tudíž úkol našeho technika, když si problém ten takto položí?

VI. MODERNÍ TECHNIKA A ČESKOSLOVENSKÝ NÁROD A STÁT.

Nežli odpovím na tuto otázku, chtěl bych se aspoň krátce zmínit o významu moderní techniky pro nás jako národ a pro Československo jako stát.

Úloha a místo, které měla technika v našich československých zemích, jsou prvořadé. České země od dob nejstarších byly ve střední Evropě vedle Německa hospodářsky, průmyslově a kulturně nejvyspělejší. Za staré monarchie se české země staly středem průmyslu, obchodu, hospodářského a kulturního pokroku, v němž jen umělé zcentralisování všeho života do Vídně v posledním století stavělo meze vývoji ještě pronikavějšímu.

Po stránce čistě národní byl náš národní vývoj nesen za posledních 150. let dvěma podstatnými prvky: naše obrození začalo bojem o obrodu jazykovou, literární a kulturní a z ní přešlo na pole politické. Ale provésti obrození cele znamenalo dokonati je hospodářsky, průmyslově, obchodně, zemědělsky, finančně, aby byl národ zralý k tomu, co přišlo za války světové. Od let šedesátých byla to práce našich národohospodářů a techniků. V dozrávání českých zemí k samostatnosti před válkou hrál náš technik a inženýr rozhodující roli - nechci tím nic ubírat ostatním stavům a zaměstnáním. Techniky 19. století, která dělala divy ve všech ostatních státech, bylo s úspěchem užito i naší obrozenskou a osvobozenskou generací.

A v samostatném státě to platí více než dvojnásobně. Zdědili jsme části Rakouska a Uherska, válkou vyčerpané a zchudlé. Zdědili jsme však prostředí a prostředky, které dobře použity, mohly nám dát podklad k úspěchům jedinečným. Rád konstatuji, že se náš národohospodář, technik a inženýr dovedl v době budování státu chopit starého dědictví s nadšením, odvahou a s úspěchem opravdu dokonalým.

Co republika vykonala dosud - vedle otázek dopravních, pošty, železnice, automobilu, aviatiky a stavby a dopravy vodní - v další organisaci průmyslu a obchodu, co dala našemu zemědělství, co dala a vykonala v oboru veřejných prací, ve stavebnictví veřejném i soukromém, hutnictví cukrovarnictví, textilnictví, elektrotechnice a průmyslu chemickém, co dělá dnes ve školství odborném a co dovedla technicky provésti ve věcech obrany státu - to vše ukazuje nejlépe na stav techniky a úkol i místo inženýra a technika u nás. Máme po této stránce v Evropě místo čestné.

Vím, že naši technici a inženýři nejsou dosud s mnohým u nás spokojeni. Ani my sami s mnohými věcmi spokojeni nejsme. Vím zejména, že si naši technici a inženýři stěžují, že jejich místo v naší společnosti státní a národní neodpovídá významu jejich práce. Vím také, že si stěžují, že i v ústrojí státním a ve veřejných službách stará tradice, která dávala přednost inteligenci, vycházející ze studií tzv. klasických či humanitních - tj. gymnasií a universit - dosud se u nás udržuje na újmu potřeb praktických a na rozdíl od států, které jako Německo, Anglie nebo Spojené státy americké, kulturu technickou od počátku 20. Století posunuly na místo první.

Leccos z této kritiky uznávám, i když klasická studia stejně hodnotím a hledám rozumnou rovnováhu mezi nimi a studiemi technickými. A aniž chci ukvapeně vše zvrátit, chci závěrem své úvahy o významu moderní techniky pro Československo a pro československý národ říci toto:

Československá republika je stát, který má-li vzkvétat, sílit a zejména k plné své existenci, síle a blahobytu se udržet, nesmí zůstat v ničem za technicky nejvyspělejšími státy v Evropě. Často opakuji, že jsme a musíme ještě více býti státem západoevropským, to mně znamená zejména také technicky evropsky a světově plně vyspělým. Abych dal příklad: nestačí mi, abych konstatoval, že mimo Německo jsme u nás např. v elektrifikaci na předním místě ve střední Evropě. Nám musí jít o to, abychom měli aspoň slušný průměr západoevropský anglický nebo německý. a to platí o oborech všech. Náš stát svůj boj o existenci musí budovat nejen na dobré armádě a dobré diplomacii - mohou být doby, kdy vysoká kultura, evropsky vyspělá technika a na jejím základě vybudovaný celý náš život hospodářský, sociální, politický a kulturní bude pracovat o upevnění naší existence a záchranu našeho státu více nežli všecky ostatní prvky našeho státního a národního života. Právem se upozorňuje, že naše technické vědy potřebují nové a větší podpory hmotné a že národ, který nemůže imponovat a ani bojovat svou rozlohou a početností, nýbrž silou ducha, to znamená dnes také technikou, musí věnovat podpoře technického výzkumnictví tolik péče, kolik jí potřebuje, aby naše technika stála opravdu na výši světové.

Chtěl bych, aby si to uvědomila naše politika, chtěl bych, aby to měli stále na paměti naši technici a inženýři. To ovšem znamená, že také oni osobně musí býti na výši evropské a světové a že naše odborné školy, naše vysoké školy technické a odborné nesmějí v ničem zůstati za světovou výší technických a odborných škol velikých světových národů.

VII. ZÁVĚR.

MRAVNÍ A SOCIÁLNÍ POSLÁNÍ TECHNIKY V BUDOUCNOSTI.

Dovolte mi nyní, dámy a pánové, abych učinil závěr ze svých úvah. Zdůraznil jsem, myslím, dost ostře dilemna moderního technika. a přesto nenáležím k těm, kdož posuzují vývoj moderní techniky s hlediska filosoficko-historického pessimisticky. Je pravda, že technika spolu nesla na svých bedrech vývoj lidské kultury a spolutvořila nové periody lidské historie a nových společenských režimů. a je pravda, že téměř každý nový veliký vynález technický automaticky přinesl mnohá dobrodiní národům a státům a hned potom ho bylo užito tak, že z toho vznikly další bolesti, zla, tragedie a katastrofy.

Jsou myslitelé, kteří soudili, že ohromné výsledky moderní techniky vyřeší automaticky těžké sociální a hospodářské problémy lidské společnosti, jejího štěstí, rozkvětu a blahobytu samy sebou. Efektivita strojů v oboru hospodářském, neomezené možnosti rozšířiti sociální pohodlí, požitky a blahobyt, tělesný a duševní - jak to všecko by samo sebou nebylo mohlo rozřešit otázky bídy a vyřešit tzv. sociální problém dneška?

Dnes však už je nám všem jasno, že problém nového člověka není jen otázkou mechanického pokroku techniky. Každý nový objev techniky může přinést neomezený prospěch sociální, hospodářský a mravní, ale stejně ho může býti sociálně, hospodářsky a mravně zneužito ve zlém. Záleží prostě na tom, kdo a jak ho používá. a tak se vracíme ke starému problému - pořád jednomu a témuž: boj o nového člověka a novou kulturu není problémem technickým. Je to problém mravní. Jde prostě o to, dát grandiosní objevy moderní techniky do rukou správných, řádných lidí v řádně a správně vedené společenské a státní organisaci.

Technik si to dnes stále více a více uvědomuje. Ví, jakou úžasnou zbraň má v ruce, a vidí, že ji společnost vždy řádně neužívá. Bouří se proto proti té společnosti. Chce, aby jeho objev dostával posvěcení mravní, posvěcení sociální. Chce, aby jeho objevitelské úsilí nebylo jen námezdnou prací pro jednotlivce, sociální službou pro všechny. Stroj, který je s to rozmnožovat v nebývalé míře statky a materiální i duchovní blahobyt lidstva, nesmí šířit zkázu a neštěstí. Svět nemůže jít zpět, nemůže opustit dnešní stav techniky a půjde jistě v jejím zdokonalování dále. Nemá-li však býti zničen, musí se dostat technika do rukou člověka s novými ideály, s novými koncepcemi a s novou morálkou, s novým vědomím sociální a mravní odpovědnosti.

Moderní technika bude se tudíž nutně vyvíjet v duchu nové mravnosti, nové kultury, nové sociálnosti. Technik a inženýr začínají v poslední době myslit nejen technicky, ale také sociálně a mravně. Laboretismus nebo technokracie, jak se pěstuje ve Spojených státek amerických, je příkladem těchto nových tendencí. v technokracii se jeví především snaha technika zdůraznit své právo a možnost účastnit se v organisování společnosti, v její výkonné správě, v jejím vedení v duchu výkonnosti, hospodárnosti a účelnosti. Ale je v tom také vědomí povinnosti sociální: výsledků moderní techniky má býti plně využito ve prospěch společnosti a v duchu sociální etiky.

To platí zejména o techniku a inženýru československém. Československý technik a inženýr musí stát na prvních místech mezi techniky světovými. Musí svému státu a národu dávat k dispozici moderní techniku do míra největší, abychom v tom svém vypjatém a obtížném postavení geografickém v Evropě odolali všem obtížím a nebezpečím politicky, vojensky, hospodářsky, komunikačně, ve veřejné hygieně, ve stavbě měst, ve zdokonalení venkova atd., atd.

Musí dále - chápaje poslední vývojové fáze techniky - spoluvytvářet vnitropoliticky s politiky, právníky, filosofy, lékaři a s kulturními pracovníky sociálně nové společenství národní a sociální solidarity, v němž všecky velké výsledky moderní techniky budou dány do služby nového všeobecného společenství, nové sociální mravnosti, nové účelné a spravedlivě spravované národní a státní společnosti.

A musí konečně s námi všemi ukázat světu, že je nejen pro společenství národní a státní, ale i pro společenství všelidské - neboť věda a technika je všelidská. Náš technik a inženýr je a bude proti válce, v níž by se jeho vlastní práce stala kletbou lidstva, ale postaví se se všemi svými prostředky, věděním a energií do služby státu, půjde-li o to, aby chránil svůj stát a národ před těmi, kdož by chtěli učinit výsledky moderní techniky nástrojem expanse, výboje a poroby.

Vidím v duchu náš stát a národ za 50 - 100 let (1987 - 2037). Představuji si, že vytvoříme ze své republiky s pomocí moderní techniky jeden z nejkrásnějších koutů světa, kus malého ráje. Města - s moderními komunikacemi a zdravým bydlením, se zahradními čtvrtěmi, venkov - na výši moderních potřeb zdravotních, spojen bezvadnými komunikacemi se všemi nutnými moderními vymoženostmi; hory, lesy, přírodní krásy, přístupné, ale právě i uchráněné moderní technikou. Blahobyt materiální a duchovní bude tu aplikací moderní techniky postupně v duchu sociální spravedlnosti tak zdokonalován a rozšiřován, že náš stát bude moci býti kladen za vzor moderního demokratického státu, v němž moderní techniky je skutečně užíváno v duchu opravdové sociální služby a kde moderní technika pomáhá politikům, sociálním pracovníkům a myslitelům vytvářet nového člověka a novou kulturu budoucnosti sociálně i národnostně spravedlivou, opravdu evropskou a světovou.

Tak náš technik a inženýr bude řešit dilemna moderní techniky.

Věřme všichni, že se nám to podaří! a budeme-li věřit, budeme to provádět. Nechť brněnská technika a všichni ti, kdož z ní vyjdou, kráčejí v čele tomuto velikému národnímu a státnímu úkolu a cíli!

Zdroj: Ing. B. Mansfeld, Průvodce světem techniky, vydala Národní informační služba technická, v Praze, v březnu 1937.